Ecce Constantia (1992)

Soudoby zpravodajsky nahled i slovnik na historicke udalosti (se snahou o aktualizaci do dnesnich dnu) je svezim vetrem, ktere nelze hanet, ale jen chvalit. Problem nastava, kdyz se vypne novinarska kamera a zaciname pozorovat zatisi a zakulisi. Jednak tento prechod neni vzdy zretelny, jednak popis intrik byva tezce (u)pochopitelny, ba dokonce i nudny. Kdyz jakoby novinarina, tak od zacatku do konce. Skok od smrti Husa ke snrti Jeronyma je prilis nahly a po ni jskoby inscenace i ztratila nosnou myslenku, proc vubec pokracovat. Na jedne strane nabidnout na Kostnicky koncil i pozitivnějsi (nebo chcete-li "celoevropsky") nahled je mozno kvitovat, ale zaverecny  pokus zdiskreditovat husitstvi skrze postavu Fretky je treba odmitnout jakozto znasilnivani umeni ve jmene jakesi protihusitské ideologie - dalsi hvezdicka dolu. Muj osobni celkovy dojem 2/10.

ECCE CONSTANTIA nepochybně patří k nejpůsobivějším a nejpropracovanějším Kohoutovým dílům. Na poměrně malé ploše je vytvořena vrstevnatá, nápaditá dramatická struktura, která se zdaleka neomezuje na české téma, jak by se naponejprv dalo očekávat. Překročena je i středoevropská úroveň a do hloubky jde i reprodukce církevních a vnitřních západoevropských poměrů vrcholící stoleté války. Většina dotčených témat je navíc dotčena nepřímo a je součástí zhuštěného Kohoutova autorského přístupu. Propracovaný televizní scénář dynamizuje původní dramatický tvar jištěný neobvyklou, ale neméně zdatnou režií otce a dcery Pistoriusových. Skvělé herecké obsazení tvrdí muziku a skýtá řadu překvapivých hereckých kreací očekávatelných (Adamíra, Růžek, Donutil, Preiss) i příjemně překvapivých (Pelzer, Holub, Tomsová, Kohout). Přítomnostní vstupy fiktivní televize nápaditě uvozované dynamizací středověkého vyobrazení Kostnice dávají poučenému divákovi potřebný nadhled a racionálně prostředkují veškerý průběh a obsah mezního historického kongresu; je tu zdařile prostředkován rozsah, dosah i omezení konciliaristického hnutí. Asi není náhodou, že toto pozoruhodné, nadčasové dílo je dnes prakticky neznámé a je viditelně opomíjené; příliš se vymyká polistopadovým dramatickým standardům současné České televize.

Unikátní inscenace podle divadelní hry, a která je psaná formou televizní reportáže a jakoby živým přenosem z koncilu z Kostnice, kde jednotliví protagonisté jsou zpovídáni před kamerou reportérem. Výborný Adamíra si střihl podobnou roli jako třeba v Kardinálu Zabarellovi z roku 1968. Ale výteční jsou i Preiss nebo Boris Rösner a další.

Bezva hra o intrikách a zákulisí Kostnického koncilu, kde causa “Jana Husa” byl opravdu jen malou vsuvkou, kdy koncil “nevěděl kudy kam”, ano po revoluci 1989 nám konečně ve škole začali věci uvádět na pravou míru. Tato divadelní hra, zpracovaná pro oko “jako” středověkého diváka, je paralela pro autentické události po 17. Listopadu 1989 tedy za vším je klam a osobní prospěch, viz. “Vítězné V” které na závěr ukazuje, mazaný zlodějíček a vyčůraný křesťan z Prahy přezdívaný Fretka (skvěle zahraný Radkem Holubem). Tato paralela, 15 století a 20 století, to jest paralela ideálů církevních i politických. Hru napsal, kdo jiný než bývalý komunista, básník a dramatik Pavel Kohout než v 68 prozřel a v 70 letech to byl zuřivý chartista. Zde, ideály Jana Husa které se opravdu pokrytecky vymkly z rukou, viz. Miláček chudiny, zběhlý mnich, bez vysvěcení, Jan Želivský, který byl horší tyran než katoličtí preláti. Adamité, Oborité, další a další sekty fanatiků, kteří si po tomto Husovu učení bibli vykládali po svém. Samozřejmě za úpadek morálky v církvi a nárůst pokrytectví si “trojpapežství” mohlo samo, viz. velký kritik tehdejší morálky, Jan Milíč z Kroměříže, který vše kázal když byl Jan Hus ještě v plenkách. Škoda že je to pouze TV inscenace a nikoliv film tedy za ⭐️⭐️⭐️⭐️

Zpracování historické události kostnického koncilu, kdy je televizní zpravodajství přímo v oné době a popisuje události, které jakoby vyprávěli divákům v přímém přenosu televizní hlasatelka Marie Tomsová nebo televizní reportér, samotný autor hry Pavel Kohout, je opravdu ojedinělou záležitostí a v ranku českých televizních inscenací jistě i jedinečným originálem. Musím ale říct, že i když námět je pojat nezvykle a nevídaně, působí trochu rozpačitým dojmem. Tyhle vstupy se mísí a střídají s hranými, téměř divadelními pasážemi, které jsou oproti tomu silnými zážitky, neboť herecké obsazení je velmi podařené. Každopádně výsledek je díky dokonalému nastudování látky Pavlem Kohoutem naprosto vynikající a nebál bych se přirovnání k historickým hrám Oldřicha Daňka nebo Jiřího Bělky.