Dos monjes (1934)

Klasický milostný trojuholník, ktorý rozvášni dvoch veľkých kamarátov. Väčšinu melodramatického príbehu tvorí flashback s veľmi pomalým prerozprávaním, pomalými dialógmi a komorným prostredím, ktoré ako-tak zachraňuje iba tragické vyústenie a rok výroby.

V klášteře se setkávají dva dávní známí, kteří se oba staly mnichy. Jeden druhého fyzicky napadne a vše vypadá, jako posednutí ďáblem, ale jakmile začnou oba mluvit, odhalí příběh svého sporu, který začal před několika lety v malém městě. Postupné odkrývání příběhu a doplňování neznámých míst pohledem toho druhého, je samo o sobě přitažlivé. K tomu se přidává hudba a podmanivá temná atmosféra, kdy každá scéna vypadá jako umělecké dílo. Nevšední filmový zážitek.(18.12.2024)

Šílenost. Film tak interiérový a svým způsobem laciný, až to chvílemi vzbuzuje smích a zároveň ve mě vzbuzovalo určitý úžas z toho, jak tvůrci v takových podmínkách pracovali se stylizací scén. Třeba ten sled masek na konci či kontrast změny obleků mezi Javierovým a Juanovým popisováním situace, kde každý má ve své verzi tu "nevinnější" barvu... to je super, ne že ne a líbilo se mi to. Jen to taky je ukrutně pomalé melodrama, kde jakýkoli vzájemný dotyk přichází slimáčí rychlostí, kde na sebe všichni pateticky zírají jak na ochotnickém divadle a kde se vše podřizuje telenovelovému dojímání, takže v emočně vypjatých scénách určité postavy musí udělat určité pózy, navzdory tomu, že mezi postavou A a B je ještě nebezpečná postava C, ale jelikož udělala co jí scénář přikázal, může jen tak zmizet ze scény a to už je váš problém, jestli se s tím nesmíříte. Mě to teda v lepším případě rozesmívalo (což se dá říct o jakékoli akci), v horším nudilo a v nejhorším štvalo. A že to je opravdu raný zvukový film je tu hned jasně poznat - jiný zvuk než dialogů tu vlastně neuslyšíte. A to i přes to, že jedna z postav dřív byla hudební skladatel, která tu ve flashbacku dokonce skládá symfonii, kterou nikdy neuslyšíte - nebo mi aspoň nepřišlo, že by ta závěrečná hra byla na stejné vlně jako ta párvteřinová ukázka. Když má dojít na hudbu, Javier prostě přestane hrát a roboticky mluví o dokončování své nové symfonie. Na jednu stranu je to strašně laciné, na tu druhou mám pro tuhle "velmi omezenou kreativitu" určitou slabost, takže část mě říká "vždyť je to hovadina!" a jiná zase "ale jo, proč ne, nějak to naznačit museli, když už tam tohle povolání mají". Tenhle dojem se se mnou vlastně táhl celým filmem a jen kvůli němu přidávám třetí hvězdu, protože to jinak je přesně ten nejotravnější typ melodramatu, jaký si lze představit. A ještě ty nablblé dialogy... Slabé 3*(10.12.2024)

Formálně skvělý film, který mě zaujal svou výpravou i určitou hrou s černou a bílou (hlavně ta změna obleků u jednotlivých vyprávění u obou hlavních protagonistů) nebo dokonce dojde na „stínové divadlo“. Ale proč tak omšelý příběh, taková tragická červená knihovna? Vždyť se to dalo postavit i na něčem jiném, než že dva chlápci měli rádi jednu slečnu (mimochodem, nijak pěknou, jestli můžu mluvit za sebe). Tenhle cukrkandlový příběh tomu celému sympatickému počinu strašně podráží nohy. Příště se asi budu víc věnovat jen výtvarné stránce, ta je skutečně dokonalá.(09.06.2024)

Na počiatku zvukového filmu vznikol v mexickej kinematografii zaujímavý snímok, ktorý posúva do konfrontácie dvoch mníchov. Náhodné stretnutie otvorí spoločnú minulosť a divák sa prostredníctvom retrospektívy dozvedá, čo sa stalo. Psychologická melodráma sa vyznačuje nemeckým expresionizmom, chytľavým hudobným motívom a prepracovaným príbehom. Určite sa dá polemizovať, či bolo namieste tlačiť melodramatické scény do vôd telenovely, je to zrejme v náture. Kompaktnosť filmu však vyvažuje nedostatky. Prvá recenzia.(07.09.2021)