Domestik (2018)

Seru já se do tebe? ... Tak ty se neser do mě.Často žehrám na tuzemskou kinematografii pro neochotu zpracovávat současná témata a související tíhnutí k morálním tématům, na nichž se v kině všichni shodneme - ano, 68. byl hrozný, ano neonacisté a netolerance velký špatný. Atd.
Filmů jakoDomestik, nemilosrdný a konfrontační komentář k tomu, jak my si tu dnes žijeme, by tu podle mě mělo vznikat daleko víc.
Není to hezké pokoukání. Formálně klinické nahlédnutí do domácnosti stárnoucí učitelky, která něco prošvihla, a jejího mladšího chovného samce, který investuje energii (včetně té, kterou nemá) do cyklistického tréninku, ohledává fenomény a sklony, které se týkají i těch, kteří nejdou tak na hranu. Posedlost metrikami, záznamy, tělem, odpovědným životním stylem, časem, efektivitou a lepkem, kombinované s ryzím duševním a duchovním vakuem (maskovanou v jádru utilitárním modlářstvím) je, co si budeme nalhávat, trend. Trend nezpracovaný, což se hezky promítá do toho, jak nedokázala strávit Domestika česká filmová kritika.
Též připomenutí toho, že dekadence má mnoho podob. Včetně těch, které jako dekadence na první pohled nevypadají.Ty naopak potřebuješ chladící náplast na koule ze všeho nejvíc.Za samostatnou zmínku stojí odvážně nepříjemná hudba alternativního uskupení Vložte kočku (odkaz naAmerické psychoje náhodný, ale sedne). Naprostý banger.

7/10. Challenge 5-Round 9-CZ/SK/Polsko-Hráč 12- Peca.Olala! Psychologický a depresivní artový bizár s prvky body hororu z Česka? Okay!Adam Sedlák patří mezi ty netradiční české režiséry, kteří se nebojí jít proti proudu a tvořit filmy mimo běžný mainstream. Už Banger ukázal, že dokáže působit svěže a i když seriál Adikts měl slabší konec, tak své působivé scény měl. Domestik je jeho celovečerní debut a musím říct, že mě opravdu zaujal.   Film je minimalistický. Na ploše dvou hodin sledujeme v podstatě jen tři postavy a dvě lokace, byt a ordinaci. Měl jsem obavy, jestli to dokáže udržet pozornost, ale právě svou formou, explicitností a depresivní atmosférou, která připomíná skandinávskou tvorbu, mě dostal.   Hlavní postava je vrcholový cyklista, který se upíná na přísný režim, cvičení, životosprávu a v posteli spí v kyslíkovém stanu. Postupně se uchyluje i ke steroidům. Jeho žena nese všechno velmi těžce a mezi nimi začíná narůstat napětí, které vede k destruktivnímu rozkladu vztahu. To všechno v prostředí, které působí čím dál víc chladně a nepříjemně, skoro jako by se byt proměnil v experimentální laboratoř.   Velkou roli hraje hudba, která má až zlověstný tón a dodává klaustrofobické atmosféře další rozměr. Divák cítí, jak se těla i psychika postav mění a postupně hroutí. Sedlák tu velmi působivě ukazuje, jak daleko může zajít posedlost výkonem a kontrolou.   Domestik je syrový, psychicky náročný a vizuálně i zvukově nepříjemný film. Přesto právě tím dokáže zasáhnout a zneklidnit. Ačkoliv jde primárně o drama, v náznacích připomíná Cronenberga, který také rád zkoumal lidské tělo a jeho proměnu. Tenhle film je u nás opravdu nevídaný a jsem rád, že jsem jej viděl. Partnerské noční můry mám rád, ať už to jsou Hladová srdce z roku 2014 nebo Posedlost z roku 1981. Domestik se k nim může směle připojit.   Tohle ovšem nesedne každému, takže reakce budou kontrovérzní.

Sedlák nedávno skvělým počinem BANGER. nadchnul a byl jsem zvědavý na jeho předchůdce Domestika. A musím uznat, že už tady je to zajímavé. Záležitost, která není vůbec odlišná od nejlepších psychologických hororů, kdy se postavy propadají stále hloub a hloub. Označení za český Requiem za sen není zase až tak mimo. Bylo vysoce nepříjemné sledovat, kterak honba za dokonalostí ničí vše co jí přijde do cesty. Ústřední duo podává samozřejmě velmi zajímavé herecké výkony a každý výstup Miroslava Hanuše jsem si vyloženě užil. Jediné co bych vytknul, že to celé mohlo být třeba o 15 minut delší a ke konci už není vlastně patrné zda Roman ještě vůbec na kole jezdí. Rozumím tomu, že i tohle mohl být samozřejmě účel. 70%

To bylo úplně šílené... sledovat, jak se mění a gradují návyky, životní styl, zdravotně riskantní rozhodnutí i partnerský život jednoho závodového cyklisty s vidinou co nejlepší kondice a sportovní výkonu. Přičemž čím déle film trvá, tím víc narůstá pocit, že ještě horší a šílenější věci se teprve začnou dít a u těch injekcí a transfuzí jsem už cítil úplnou úzkost v těle. Adam Sedlák přinesl zde téma i gradování, jaké jsem snad ještě neviděl, v originálním podáním s úplně hustou psycho atmosférou, kdy komorní styl zajímavě kontrastuje s permanentním nervným napětím a vypětím hlavního protagonisty. Zvláště ve scénách v kyslíkovém stanu mě dokázala ona atmosféra vhodit až do zvláštního, lehce surreálního transu. Vůbec mi nevadilo pomalé tempo, vzhledem k tomu, jaký neustálý neklid film přináší a i přes ty nepříjemné pocity měDomestikjako film dost fascinoval. Kvituji, že do hlavních rolí byly zvoleny zcela neznámé herecké tváře. Jen škoda, že nám film během necelých dvou hodin výrazněji nepředstaví moc informací z minulosti postav a jejich vztahu, kdy film vyvstanou otázníky, na které úplně nedostaneme odpověď (např. proč ta jeho partnerka s ním i přes neustálé neshody a nesouhlas s tím životním stylem neustále přebývá?). Taky jsem doufal, že se přesuneme na závodní trať více, než v jednom krátkém flashbacku a dostaneme se s Romanem až k nadcházejícímu závodu. Nevadí, na to, jak zůstáváDomestikmonotónní z hlediska prostoru, tempa a počtu postav, dokáže nabídnout vesměs nečekaně strhující zážitek.[75%]

Vzhľadom na pomery v našich končinách ide o pôsobivú artovku, ktorej vizáž môže pripomínať známe subžárovky, aj keď si skutočne snaží raziť vlastnú cestu v umeleckom spôsobe poňatia obsahu. Zo začiatku si diváka ťažšie získava netradičným poňatím štýlu spracovania cez dlhé zábery "bez výpovednej hodnoty", ale pomerne rýchlo skĺzne upútaním najmä svojou dusnou a jemne nepríjemnou atmosférou zvláštneho príbehu, ktorý by snáď mohol byť aj za plný počet, keby v poslednej polhodine rapídne nezrýchli tempo, nezatlačí na pílu a nezazmätkuje v priehľadnosti podania dejovej línie. V závere sa totiž takmer nedá orientovať a ani porozumieť nastavenej situácií, čím sa ničí budovaný dojem založený na čare osobitého a ambiciózneho štýlu, v ktorom sa tvorca uvedomele nachádza, a ktorý v konečnom dôsledku nevie skorigovať.