Die Nacht von Lissabon (1971)

V kontextu Brynychovy tvorby je to někde jinde než filmy, které točil v Česku. Je fajn vidět, že zvládá točit filmy i "jinak", ale zase na druhou stranu nedokážu říct, že by to bylo kdovíjak povedené. Popravdě, nejvýraznější dojem, který z toho mám, je ten, že se pod tím vším skrývá silný příběh o imigraci, nemožnosti čistě v Evropě utéct před nacistickým režimem a o vůli a snaze přežít, ať se děje co se děje. Ale opravdu jen skrývá. Jasně, formát televizního filmu má svá znatelná omezení, takže se nedá čekat bůhvíjak velkolepá výprava, ale navzdory tomu, že se to Brynych snažil ozvláštnit jak to jen šlo, to podle mě ztroskotalo na příliš rozmělněném scénáři. Ačkoli i ten by v téhle podobě možná dokázal dostatečně vyniknout, kdyby Brynychovy stylistické volby byly více soustředěné a ne tak "divoké", navíc s úplně mimo vybranou hudbou, ačkoli její výběr aspoň částečně chápu... Nevím, víc si nedokážu opodstatnit, proč mě osud hlavní dvojice nikdy nedokázal plně vtáhnout, proč mě celý ten příběh plný útěků a těžkých životních zvratů nedokázal emočně strhnout a proč mi válečné ohraničení přišlo až moc nevýrazně zapojené do pozadí, ačkoli míst, kde má vyniknout, je dost. Mrzí mě to, ale tohle mnou prostě jen tak prošlo a když to skončilo, tak byl prostě konec a já z toho víc neměl. Takhle to nakonec vypadá jako průměrný televizní film a přitom je tam dost tvůrčích voleb, které z něj něco takového nedělají, ale stejně... Btw, taky jsem do toho šel jako nepopsaný list, neznalý Remarqueovy předlohy, ale i tak jsem si k tomu cestu úplně nenašel. Ale celkem by měl zajímalo, jak moc to sedí k předloze, když se tu Remarqueovo jméno objeví v úvodních i závěrečných titulcích ze všech jmen nejvýrazněji. 3*(11.09.2025)

„V každém z nás žije několik lidí. Někdy se člověk promění v jiného, kterého jakoby vůbec neznal.“Trošku si říkám, zda když se Zbyněk Brynych rozhodl do jinak posmutnělého příběhu z doby druhé světové války (s velmi tklivou ústřední melodií) zařadit rozverné kabaretní melodie, tímto nechtěl naplnit právě onu citovanou myšlenku Remarquova románu. Tedy že v každém člověku je vícero často velmi odlišných osobností. Faktem je, že ten výběr hudby pro tento film mohl být jen stěží kontrastnější. A mě ty rozverné melodie do celého filmového vyprávění moc neseděly. Co se mi líbilo více, byla kamera, která mě poměrně omamně dokázala provést všemi těmi německo-francouzsko- portugalskými lokalitami, do nichž je snímek zasazen. Zvláště ze záběrů z portugalského přístavu byl cítit závan exotiky.(10.07.2025)

„V každém z nás žije několik lidí. Někdy se člověk promění v jiného, kterého jakoby vůbec neznal.“Oproti jiným komentujícím, kteří byli k této adaptaci Remarqua kritičtí, musím přiznat, že předlohu jsem nečetl, tudíž vnímám jen Brynychův film. Ale jako takový ho beru jako jeden z těch hodně pozoruhodných na téma lidské identity, už jen vzhledem k dvojakým posunům, kdy nejen hlavní hrdina vystupuje pod vícera odlišnými jmény, ale rovněž jméno jednoho člověka řetězově přebere vícero postav. Veškeré tyto změny i hlubší úvahy zde probíhají na pozadí válečné situace, jež donucuje člověka i k nevytouženým činům, vzbuzuje konflikty, stejně jako až protikladně zbližuje dvojici manželů, mezi nimiž dříve probíhal knoflikt. Nejedno trpké dobrodružství na četných cestách, transportech a útěcích prokládá zasněně nostalgický závan exotických lokací portugalského přístavu, s tklivě romantickou ústřední písní. Zcela mě uhranula kamera, která dokáže opojně zachytit kouzlo portugalských a francouzských lokací, stejně tak jindy přinášet nejrůznější netuctové detaily na obličej uhrančivého Martina Benratha nebo neklid skrze náhlé rychlé pohyby. Benrathova vyprávění s kloboukem v kavárně měly pro mě až stylovou ikoničnost, Erika Pluhar zase vnesla do filmu půvab a silně emotivní výkon. Ovšem s takovým šíleně kontrastním stylem, jaký zde vytvořil Zbyněk Brynych, jsem se mockrát nesetkal: tolik tíživých motivů od nacistických hrozeb a válečného pronásledování, přes vypjaté vztahové konflikty (obzvlášť s postavou bratra hlavní hrdinky) až po vyrovnávání se se smrtelnou nemocí – a do toho všeho zde co chvíli vyhrávají rozverné kabaretní melodie, které místy atmosféru posouvají skoro až do grotesky... hodně falešné „grotesky“, pod níž se skrývá jistě dost absurdity, ale i pohnutý dramatický příběh. Byť mi párkrát přišlo, že se ta „osobitá“ práce s hudbou již Brynychovi (ne poprvé) lehce vymkla kontrole, přesto měNoc v Lisabonunejednou scénou úplně ohromila a zanechala velmi zvláštní zážitek. A taky mi připomněla, že bych si měl po čase pustit něco snad i z portugalské kinematografie, protože všechny filmy z Lisabonu, které jsem viděl, natočili paradoxně tvůrci jiných zemí – Němec Wim Wenders (Lisabonský příběh), frankofonní Švýcar Alain Tanner (V bílém městě) a tentokrát Čech Zbyněk Brynych...[85%](12.06.2025)

Veruže sklamanie. Ja som nečakal, že z tak ťažkého a depresívneho diela, akým kniha naozaj je, sa dá spraviť šaškáreň na úrovni cirkusu, hlavne tá hudba bola veľmi nevhodná. A vôbec som necítil tú úzkosť z prenasledovania, skrývania sa, koncentračných táborov, ako je to v knihe. Asi najslabšie spracovanie akéhokoľvek Remarqueovho diela.(19.04.2022)

Kdyby se nejednalo o mně notoricky známý název a nebylo na začátku přes celou obrazovku jméno Remarqua, řekla bych, že omylem sleduju jakousi lacinou romanci od Rosamunde Pilcher. Poměrně schopný český režisér měl k dispozici výborný, silně emotivní román, nádherné evropské lokace i německá herecká esa, ale výsledek je bída a utrpení. Emoce nepřirozené, herci křečovití, místy nevhodná a neuvěřitelně otravná hudba, a kamera...tak to bylo hotové peklo. Ještě, že geniální autor předlohy před premiérou zemřel, tohle by určitě nepřežil.(12.08.2019)