Demonic (2015)

„Maník zvrací černé ptáky, na démona nemá páky.“ Otázka. Jak velké hejnoptákůčernovlhovcůmůže zahnízdit v dutině sekvoje obří? A kolik v dutině břišní průměrně vzrostlého amerického chlapce? Laik se diví, ornitolog žasne. Opravdu hodně. Byť ústředním mottem této masové vybíjené je skromnost. Např. John byl tak skromný, že se ostatním ani nepochlubil svými geny a schopností zděděnou po matce, být ve špatný čas pod špatnou hromadou mrtvol. Donnie zase neměl přehnané nároky na holky a před obrazem Marty Livingstone, odpudivé staré rašple s obličejem typu tuřín, prohlásil: „Je docela sexy, dal bych si říct.“ A Bryan s Michelle si skromně přáli: „Nafilmovat aspoň jednoho ducha, klidně i neduživého a s hrbem.“ Líbilo se mi, jak byli zapálení pro věc. Mě nějaký duch čapnout za nohu a vytřít se mnou podlahu v pěti cimrách, hned hledám, kde nechal tesař díru! Ale Jules a ostatní si libovali, byli zvědaví co bude dál a natruc uspořádali seanci. Barák začal řádit a všechno se zvrhlo, což zvrhlíka mého formátu potěšilo. Závěrečný twist byl mírně zmatený, ale happy-evil-end potěšil. Třikrát zaskučím ve špajzu. Do kamery, kterou tam Faustka na mě bůhvíproč nastražila.

Demonic lákal na to, že bude klasickou ducharinou (produkcia James Wan), čo sa však nakoniec nepotvrdilo. Prelínanie časových línií je sprvu veľmi nezaujímavé. Okrem časových línií sa v úvode mieša i forma found footage s klasickým hororom a celé to na mňa pôsobilo veľmi nesúrodo. Postupne sa výsledný dojem vylepšil a dejovo sa to uzavrelo tak, aby to ako celok dávalo zmysel (aj za pomoci zvratov). Čo mi osobne vadilo najviac, bolo že prelínanie časových línií v rozprávaní kazilo tempo a hlavne hororovú atmosféru a napätie. Herci a aj niektoré ľakačky okej, no po dopozeraní vo mne prevažovali skôr zápory nad kladmi a nevedel som celý čas prísť tomuto zlepencu a krížencu hororu s krimi trilerom na chuť. 45%

Až do závěrečné pointy se jedná o film přesně dle mého gusta, kde jsem si užíval skutečně naprosto všechno. Samotná zápletka tedy sice není vůbec originální, což mě ovšem vůbec nevadilo, jelikož její zpracování je tu prostě skvělé, hned od začátku to nabere doslova zběsilé tempo, styl vyprávění ve dvou časových liniích se perfektně prolíná a výborným způsobem postupně poodkrývá, co se v daném domě stalo, množství napínavých scén je zde zatraceně velké, k působivému  prostředí a s tím spjaté atmosféře pak nemám snad ani slov, veškeré postavy musím označit též za sympatické a částečné využití found-footage pak pro mě představovalo takovou třešničku na dortu, jelikož tento styl zpracování ve filmech mám fakt zatraceně rád. Prostě vše tu fungovalo a působilo vážně nadprůměrným způsobem, jenže jak jsem zmiňoval, v závěru se tvůrci vytasili s pointou, respektive zvratem, který onen můj dosavadní pozitivní dojem nekompromisně spláchl do hajzlu a fakt jako netuším, co to mělo znamenat, jelikož to jednak nedávalo vůbec smysl a jednak to bylo neuvěřitelně pitomé, nepůsobivé a snad až trapné. Mě ten závěr zkrátka ani trochu nesedl a je fakt škoda, že tvůrci nevymysleli něco jiného, jelikož pak by se jednalo o parádní záležitost, s tímto vyústěním to ale v podstatě nestojí za nic.

Trochu slabší, ale pořád ještě koukatelný duchařský film. Z esoterického hlediska je děj velmi naivní, což ještě podtrhují české titulky. Neříká se levoruká cesta, ale stezka levé ruky. Démoni také nesedí v žádných vězeních, odkud je magik či okultista svým zaklínáním dočasně pouští na svobodu, nýbrž bytují ve svých sférách či příbytcích (v neviditelnu). Někdy dá docela fušku je ukecat, aby odtamtud vůbec vylezli a ukázali se. No a tak dále. Pro zajímavost přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o evokaci (v noci z 14. na 15. ledna 2020) - - -     Spolu s Martinem jsme vygenerovali několik subparciálních sil z goetického pracovního modelu. Vyvinuli jsme i evokační postup, který právě testujeme v praxi. Sedíme na židlích u obdélníkového magického oltáře pokrytého bílým ubrusem, takže ve svých černých hábitech připomínáme dvoučlennou soudní porotu. Oltář je obklopen magickým kruhem. Magické nástroje umístěné na oltáři jsou netradiční: jedna černá svíce, krucifix, anglická bible a revolver. Kromě toho máme ještě složku se signaturami a jmény asi tuctu duchů plus evokační formuli vyjetou na počítačové tiskárně. Formule pro volání těchto entit je krátká a pro všechny duchy stejná; mění se pouze jméno ducha. Propouštěcí formule je univerzální.      Martin vezme jednu signaturu, ukáže ji směrem do prostoru před oltářem a pronese evokační formuli. Zjeví se duch vysoký asi půl metru. Vzhledem připomíná karikaturu punkera. Odpoví na několik otázek a pak řekne, že odpovědi na další otázky nezná. Máme prý zavolat jiného ducha. Martin vybere z desek signaturu dle duchových dispozic a vyvolá příslušného ducha. Ten se ukáže v podobě asi metr vysokého zápasníka sumo. Duch opět zodpoví několik otázek a navrhne, abychom vyvolali další entitu.      „Zkus si to taky,“ řekne Martin a přisune ke mně desky se signaturami. Vyhledám signaturu a odříkám formuli. Objeví se asi sto padesát centimetrů vysoká entita ženské polarity. Vypadá jako docela pěkná holka a je oblečená v džínách a přiléhavém svetříku. Holka prohlásí, že aby mohla odpovídat pravdivě, musí nejdřív přísahat na bibli, která leží na magickém oltáři, a žádá, abychom ji pustili do magického kruhu. To pochopitelně odmítnu. Entita začne obcházet kolem magického kruhu a pozorně zkoumá jeho okraj, jestli někde není nějaká vada nebo trhlinka. Říkám Martinovi, že tohle se mi nějak nelíbí. Kromě toho tři duchové na dva magiky působí jako přesilovka, takže si ten congressus cum daemone snad asi odpustíme, ne? „A kdybychom zavolali ještě jednoho, tak určitě bude měřit dva metry. Raději to odpískáme a propustíme je,“ souhlasí Martin. Holka hlasitě protestuje, ale bez ohledu na to pronesu propouštěcí formuli, načež všichni duchové zmizí.      „Myslíš, že kdybychom jí dovolili vstoupit do kruhu, že by sem dokázala vlézt?“ ptá se Martin. „To asi sotva,“ míním já, „ale kdybychom něčím zakryli hebrejská Boží jména na okraji kruhu, tak by mohla. Stačilo by vyndat signatury z desek, prázdné desky položit na okraj kruhu, a byli bychom v háji.“      „Ten revolver není nabitý, že?“ zeptám se. „Samozřejmě, že není, ba dokonce prý ani není funkční. Předpokládám, že naposledy se z něj střílelo někdy v době Buffalo Billa,“ dí Martin. Pak uchopí zbraň do ruky, zamíří na protější zeď a stiskne spoušť. Třeskne rána a ze zdi upadne pořádný kus omítky. Překvapeně se na sebe podíváme. Ale kurva!

Mladí teen age se vydávají prozkoumat starou rodinnou vilu, ve které před 25 lety došlo k rituální vraždě. Bohužel se jim to nějak vymkne z ruky (anebo ne?) a výsledkem je několik mrtvých a pár pohřešovaných. Detektiv Lewis se svou kolegyní, psychiatričkou Klein snaží vyslechnout přeživšího a dobrat se k nějakému závěru. A tady to všechno možné a nemožné začalo... Já takové filmy zbožňuju, duchařina a kriminálka v jednom. Dvě dějové linie, v jedné found-footage partičky přátel, která se vydala do strašidelného domu. V druhé dějové linii jsme na konci s detektivem, kterého ztvárnil můj oblíbený Frank Grillo (Očista: Anarchie,Mezi vlky). Děje se prolínají, film mě napínal a na konci mě absolutně rozdrtil pointou a nechal mě čučet s otevřenou pusou. Masakr! Konečné rozuzlení mě prostě shodilo ze židle. Bála jsem se výkonu mladých lidí, ale hráli opravdu slušně a obsazení bylo taky sympatické. Určitě povedený film.