Čí je to vlastně život (1981)

Velmi aktuální film, dodnes. Má člověk právo na to zemřít, pokud mu okolosti zabrání fungovat jako člověk? Má medicína, potažmo instituce která má životy zachraňovat, právo na to život i ukončit, pokud si to jedinec přeje? Snímek je to překvapivě pozitivně laděný, ač jde opravdu o život a smrt, i když Dreyfuss nebyl jako herec nikdy mým oblíbencem, zde mi nevadil. Otázky výše položené nemíním zodpovídat...

Zaujímavá dráma o slobode rozhodovať o vlastnom tele, o vlastnom živote. Nečaká na nič a hneď od začiatku ide na vec. Nechcem si ani predstaviť, že by som sa ocitol v koži hlavnej postavy a čo všetko jej muselo behať hlavou, keď vlastne nič iné ani nehomla - len hovoriť a premýšľať. Sarkastickým humorom prekrýval svoju žalostnú situáciou, v ktorom sa jeho telo ocitlo. A tu musím pochváliť výborne hrajúceho Dreyfussa, ktorý neustále prepínal medzi humorom, laškovaním, vnímavým rozumom a čoraz väčším pocitom beznádeje. Nie všetko bolo celkom uveriteľné - starali sa o neho, ako keby bol pomaly jediným pacientom nemocnice, niekedy prehnané vtipkovanie či naopak starostlivosť každého člena nemocnice - ale to sú skôr drobnosti. So záujmom som sledoval, ako to bude ďalej prebiehať a hoci záver je menej očakávaný, netlačí diváka do ničoho a necháva ho pokojne premýšľať.

Netušil jsem téma filmu předem a překvapilo mě, jak často příjemný až pohodově zábavný může být i snímek o pacientovi s těžkým zraněným a téměř absolutním ochromením těla po závažné nehodě. Nebo jak lze cynismus při dobré vůli podávat i s laskavým nadhledem, protože omráčený Ken na posteli tím cynickým humorem v kombinaci s naopak vcelku dobrosrdečnou povahou často oplýval. Naopak mě po jiných viděných filmech již tolik nepřekvapil, ale rozhodně nadmíru potěšilRichard Dreyfuss, který ve zdejší snad životní roli vystřihl excelentní výkon s mnohatvárnými emocemi a dokázal mě strhnout i přes neustálé připoutání na lůžko, pouhým obličejem a nezaměnitelným hlasovým projevem. Depresi s větší beznadějností jsem začínal vnímat až ve druhé polovině a to mj. onou znepokojivou připomínkou, jak vás oficiální zákony a nastavení společnosti nutí žít a zachovat si život i v případě, že již nechcete a máte na jeho ukončení pádní důvody... protože sebeaktivnější spoluúčast na sebevraždě se trestá a pacientovi připravenému na absolutní konec naopak v nehybném stavu nezbývá, než „povinně“ dožívat dlouhé dny i se ztrátou téměř všeho, co ho až do osudného zvratu naplňovalo. Tento film dle scénáře z dílny autora slavnýchDvanácti rozhněvaných mužůtak již skrze svůj název pokládá dilematickou otázku (Čí pak je to vlastně život, když...?), jejíž protřásání plně vrcholí ve scénách ve stylu soudního pojednávání. Tvůrcům se povedl jedinečný snímek, který je i filozofický, ale zároveň srozumitelný širokému publiku, je dramaticky dostatečně hutný a v rámci možností odlehčený, ale zároveň se zachováním civilního stylu a úderného prožitku bez větší podbízivosti a zbytečného sentimentu.[90%]

Tradiční námět lékařských filmů - úspěšný sochař plný života skončí po autonehodě ochrnutý. Ale úplně, takže může hýbat jen hlavou. Lidi kolem něj běhají, jeho přítelkyně ho neopustí, lékaří bojují... ale není to klasický příběh o tom jak se s tím hrdina učí žít. Naopak hrdina se po fázi vtipkování a cynismu rozhodne, že takový život nechce, že chce umřít a bojuje proti lékařům pro které má prostě jen depresi a je blázen. Silný námět, režijní chameleon Badham se ve svém jediném čistém dramatu vyhnul veškerému sentimentu, patosu i slzám, ale stejně mě bylo smutno a držel jsem hrdinovi palce. Výborné vedlejší postavy (černošský ošetřovatel!); Dreyfuss fantastický, určitě si za takovou roli zasloužil aspoň nominaci na Oskara. A v realitě se 40 let poté nic nezměnilo. Člověk má právo změnit pohlaví, udělat se svým tělem cokoliv, ale nemá právo legálně se rozhodnout že už nechce žít. A když se mu odejít nepodaří, tak nastoupí dobrácí v bilých pláštích kteří ho nadopují prášky aby ho "vyléčili".

Český filosof a etik David Černý (neplést, prosím, se stejnojmenným umělcem) v článku „Co je eutanazie?“ (ve zkrácené podobě dostupnémzde) rozlišuje eutanazii do dvou základních forem: na eutanazii aktivní a eutanazii pasivní, přičemž „aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít“, tuto pojmovou expozici nabízím proto, že „Whose Life Is It Anyway?“Johna Badhama, filmová adaptace úspěšně divadelní hry, se za mě snaží býtargumentempro její pasivní formu (čímž zároveňteoretizujeo limitech autonomie, resp. posouvání jejich hranic). A díky fenomenálnímu výkonu oscarového herceRicharda Dreyfussese mu (tj. filmu) – hádám – daří přesvědčovat i zaryté (nikoliv fanatické) odpůrce dobrovolného odchodu ze života; ekvivalentem k tomuto budiž finální rozhodnutí filmového soudce Wylera (Kenneth McMillan). Mimochodem, účastJohna Cassavetesena filmu nemůže být náhodou, film skrze jemnou, nuancovanou psychologizací paraplegického Kena Harrisonna (již zmíněný Dreyfuss) vypadá, jako by ho natočil sám Cassavetes (viz kupř.TvářečiŽena pod vlivem). 75 %