Chačipe (2005)

Chačipe je vo svojom výsledku zaujímavý dokument silný svojou výpoveďou, ako aj formou. Jeho veľkým plusom je to, že nepredostiera jednoznačný pohľad na deti, nedojíma, nežmýka slzičky, nesúdi a neodsudzuje. Jednoducho predkladá divákovi deti, ich hry, ich pohľady na svet. Prenecháva tak priestor tomu, čo nevypovie nahlas, čo nechá otvorené. Práve táto zdanlivá ignorácia faktu, že deti nemajú rodičov, ktorí by boli schopní sa o ne postarať, necháva ho zaznieť silnejšie. Je prítomný svojou neprítomnosťou. Najmä keď téma „opustené deti“ priam láka k citovej manipulácii a vydieraniu diváka. Chačipe však emocionálnu zložku presúva do druhého plánu. Súcit s deťmi je stále prítomný, no nebije do očí. Zostáva na úrovni faktu a na povrch sa priamejšie dostáva len pri rozhovoroch s Aďkou o jej mamičke a o tom, ako by maminka, sestra Saška a ona mali byť spolu. Aďka nevie, či má maminku brániť, alebo povedať, že ich so sestrou jednoducho odložila (áno, znie to cynicky). Väčšina ostatných scén rozhovorov s deťmi, ich jašenia a predvádzania sa ich ukazuje nie ako chúďatká zbiedené, sirôtky opustené, ale ako bandu bĺch. Vreštia, naháňajú sa, mlátia sa, sú na seba hnusné, majú mierne rasistický pohľad na vonkajší svet (medzi sebou zjavne nevnímajú rozdiely). Jednoducho, sú to decká. Navyše, hlavným nositeľom výpovede o deťoch sú ich vlastné dielka. Či už ide o animácie (vrátane psíka, ktorý kaká zemiaky, ale aj rozanimovaných kamienkov), krátke nacvičené scénky, alebo pasáže, ktoré nakrúcali deti samé.

Dokument s nadurodou detskeho zvaneni.

Vynikající způsob, jak natočit autentický dokument. To, co děti natáčejí (dokonce i inscenované výstupy, a ty možná hlavně), o jejich životech vypovídá tak strašně moc, až z toho mrazí. Spousta originálních a fungujících nápadů, které z Miroslava Janka dělají korunního prince českého dokumentu.(19.11.2006)

Většinu tohoto dokumentu tvoří záběry natočené dětmi z dětského domova, kterým Miroslav Janek půjčil jednak trikovou kameru a také běžnou digitální videokameru, naučil je s nimi zacházet a pak počkal, co děti natočí. Zajímavé jsou zejména švankmajerovsky vypadající animace mušlí a dalších předmětů, ale i další hrané či dokumentární záběry mají velkou výpovědní hodnotu, třebaže nejsem schopen pochopit všechno, co pochází z nespoutané dětské fantazie (název, básničky).(15.07.2006)

Na jednu stranu velice silný zážitek z příběhu malé holčičky (jejíž jméno už mi nějak vypadlo), která se nemůže smířit s absencí maminky, na stranu druhou zklamání z dětských hrátek s kamerou. Jak podotkl jeden můj kamarád, režisér Janek má neuvěřitelnou schopnost dostat se těsně blízko k dětem a dostat z nich projev, který by před někým jiným těžko předváděli. Když ale děti dostanou do ruky kameru, trochu se to zvrhává ve zmatené pobíhání. Měl jsem z toho trochu dojem, že děcka neví, co přesně natáčet, jak to pojmout, a myslím, že se v této věci dalo zajít mnohem dál – vést je až k natočení něčeho delšího, osobitějšího. Nesedli mi tam ani básničky, které děti recitují, protože jsem nějak nedokázal uvěřit, že sami rozumí často abstraktním textům. Nenechte se ale zmást mírným rozhořčením natěšeného festivalového diváka, Chačipe za pozornost rozhodně stojí.(08.07.2006)