Cesta - portrét Věry Chytilové (2004)

Pani Vera Chytilova /1929 - 2014/ ostane pre mna navzdy velkou Celebritou a vybornou reziserkou. Na jej stare filmy zo 60. rokov /Perlicky na dne, Ovoce stromu rajskych Jime/, ale aj na normalizacnu tvorbu /Panelstory, Kopytem sem, kopytem tam/ proste nedam dopustit. Tento film/dokument presne vystihuje zivot a nasledovne strasti/problemy/radosti takej osobnosti, akou pani Chytilova bezpochyby bola. Som hrdy, ze mozem jej filmy stale pozerat /a ze ich mam rad/, a ktore si myslim, ostanu v hlavach filmovych nadsencov ceskoslovenskej kinematografie este sakramentsky dlho, ak nie vobec navzdy. Na zaver slova klasika /musim cesky, kvoli autenticite/ : "Film, to je nakaza. Jakmile se vam jednou usidli v krvi, prevezme vladu ak nejaky vrchni hormon, zacne ridit enzymy... ovladne vam mysleni. Jako u heroinu : Antidotem filmu je jen vice filmu". 94 %

Svěrným prvkem CESTY je pouze - a výlučně - Chytilové osobnost. Dlouhé monologové scény, prostříhávané průhledy do současnosti, do rodiny i do dnešního režisérčina partnerského vztahu naznačují skutečnou složitost osobnosti této temperamentní a obtížně předvídatelné ženy. Charakteristické "r" nám spolusděluje zřejmě většinu režisérčiných životních mezníků i karambolů. Hluchá místa, konstatovaná většinou předpisatelů, jsou nesporná, převažuje je však podle mého názoru prvek, zmiňovaný již v úvodu této poznámky: režisérčina stále tvůrčí osobnost.

Po portrétu ve Zlatých šedesátých byla Cesta akčnější - střídání prostředí, převážně místností v domě Věry Chytilové. Ale stejně celek působil stylizovaně - okaté hraní s jablkem,ukazování cen, přemýšlení nad tím, jestli si VCH neměla vzít tmavé brýle... Zajímavé bylo, jak se VCH při tom všem filozofování dokázala sama dostat do patetické nálady. A nepochopil jsem střihy podkreslené zvukem škrábání ledu, který v jedné scéně VCH odstraňovala na zahradě, možná to byl umělecký záměr.

Životní výpověď jedné ze zásadních postav české kinematografie. Věra Chytilová se zamýšlí nad svou profesní tvorbou, životem, rodinou, u čehož ukazuje několik svých tváří. Ženu jako rozhodnou rebelku, co se rozhodně nebojí nějakých okovů, šikovně se z nich totiž vždy dovedla vymanit. Ženu jako velice emocionální bytost, zpytujíc časy a nečasy svého života, který ji připravil cestu značně kopcovitou. Ale také i ženu jako hospodyni, co je otevřená rodině, kdykoliv jí to čas dovolí. Filmařsky by se dokument dal zvládnout lépe, prostřihy na dětství a filmy byly umístěny možná až moc volně a i formu bych si ideálně představoval trochu jinak. Takhle mé hodnocení plyne jen a pouze z osobnosti Paní režisérky, díky které to vidím na sice slabší, ale přece dobré 4*. Dokument jsem zhlédl v době, kdy je režisérce čerstvých 80, a nemůžu nenapsat, že na ten věk vypadá výborně.

Věra Chytilová je pro mne režisérka, která kdysi natočila několik opravdu vynikajících filmů, ale jako člověk mi připadá nesympatická až protivná. Tento její portrét je bohužel většinou jen záznamem její mluvící hlavy a dobře by se mohl vysílat i v rádiu. Značná část informací od paní režisérky je natolik obecná, že i když mě zaujaly, jsou mi k ničemu, když netuším, na co vlastně naráží. Archivní záběry jsou zajímavé, scény vytržené z kontextu svých filmů působí až překvapivě nevýrazně. Celkově nic moc.