Černé roucho (1991)

Cesta skupiny indiánů a dvou misionářů skrze neprobádanou a drsnou panenskou přírodu Severní Ameriky. Vizuálním pojetím je to hodně raw a co do výpravy úsporné, ale poctivé. Z psychologického hlediska ale nejsou postavy zas až tak propracované a film působí ve vztahu k jejich charakterům celkem odtažitě a samotném závěru se mi to zdálo poněkud nedořečené. Závěrečná slova o osudu kmenu Huronů ale skrývají jednu zajímavou myšlenku a to, že snahy o asimilaci cizích kultur, byť třeba někdy v dobré víře, nemusí vždycky z různých netušených důvodů dopadnout jen výhradně dobře. Líbilo se mi i to, že tu nejsou indiáni vykreslováni, tak jak je v severoamerických filmech sebemrskačsky zvykem, jen jako oběti kolonizátorů, ale i jako docela krvelačná cháska.

Cesta do hlubin indiánovy/křesťanovy duše. V popisu je asi řečeno vše, já zůstávám indiferentní. Jistě je to dobrej film, ale s ohledem na rok a místo vzniku je pro mě teď v roce 2019 už maličko outdated a působí trošku odtažitě. Ono se tam taky nic moc nestane, film se soustředí na to, aby popsal střed dvou absolutně odlišných kultur. Za mě OK, pokud máte rádi filmy s touto tématikou, nebo prostě jen chcete vidět milující se mladé pěkné indiánky, neuděláte krok vedle.

Dobrodružství z kanadských koloniálních časů staví především na syrovosti tamní divočiny a na kulturním střetu indiánské a evropské společnosti. Činí tak nikoli pomocí přímého konfliktu, jak je často k vidění, ale skrze pozorování jezuitského misionáře, který jakožto zaujatý příslušník jedné strany střetu nedokáže pochopit myšlenkovou odlišnost indiánů. Snímek však naštěstí rozrušuje i tento zjednodušující pohled, neboť i indiány vykresluje jako stejně neschopné nahlédnout evropské hodnoty a smýšlení. Hluboce filosofický námět ale bohužel není pojat v jednoduše stravitelné podobě a ačkoli relativně příznivá stopáž nenudí, snímek trpí nevyhraněným tempem a značně pesimistickým vyzněním příběhu i tématiky.

Vzdálená doba před vznikem pravého kovbojského Divokého západu. Doba klonící se spíše k takovému pokolumbovskému osídlování. Stejně i v těchto časech těm rudým chudákům cpali novinku je jménu Otce, Syna i Prda velkého. A když je nenachytali na spásnou víru, tak na korálky a později na hnusnou kořalku určitě. Zlatý valounek za lahvičku šnapsu, to je kšeft. Kdyby rudým bratrům Kiči Manitou trochu napověděl, tak Santa Maria, Pinta a Nina leží na dně u současných Baham a Kolumbus s jeho námořníky by se stali jednorázovým doplňkem bizonního jídelníčku. Pár let svobody by snad ušetřili. Vždyť si vystačili stále vykopanou válečnou sekerou mezi kmeny. Bohužel Guanahanci byli mírumilovní a lidské maso jim nejelo. Klady: jeden z kmenů Irokézů /úhlavní nepřátelé Huronů a Algonquinů/ se zachoval vlastenecky, ale stejně jim zdrhli; jako vždy kladně hodnotím, že indián mluví opravdu „indiánsky“ /stovky jazyků a tisíce nářečí, tak proto indiánština/. Zápory: otravný Blackrobe, cpoucí každému víru, ale po indiánce nadrženě šilhal; celé putování do indiánobijcem /fuj neštovice hlavní nepřítel všech rudochů/ vypleněné Huronské osady s T.P. kostelíčkem je nudné.

Od mala mám ráda indiány. Zde jsou nahlíženi skrze perspektivu misionáře. Kamera krouží, chvíli se dívame na kněze, chvíli na indiány, někdy takřka nevidíme přes sněhové vločky, atmosféra je velmi hutná. Misionář ve mě vyvolával silný soucit. Hledět na svět jeho očima pro mě znamenalo vzdát se romantizujících představ a pohlížet na původní obyvatele Severní Ameriky jako na necivilizované a animální, s krásnými zvyky sdílení a přirozeností žít v přítomném okamžiku. Snad nespravedlivě hroziví jsou Irokézové. U ostatních kmenů (Huroni, Algonquini) barevné líčení, náhrdelníky a ozdoby ve vlasech dodávají jejich příslušníkům na vznešenosti, Irokézové jsou zpodobněni bez osobnosti, posedlí krvelačností. Není spravedlivé vynášet do nebes indiány a zatracovat všechny bělochy, kterým kdy čelili, a je tak škoda, že filmaři nepřekročili rámec nespravedlivě se opakujících klišé beze zbytku a nevěnovali více prostoru též lidské stránce Irokézů. A poznámka na závěr: ve spojitosti s indiány miluji snad nejvíce a sama sebe si tak též představuji, kterak na koni s větrem ve vlasech uháním po nekonečných prériích. Indiáni, symbol svobody. Teprve před pár lety jsem zjistila, že původní obyvatelé Ameriky do příchodu bílých tváří koně vůbec neznali…