Celý svět se směje (1934)

Rok 1934. Sovětský svaz žije v éře budovatelského patosu, těžkých sociálních dramat a monumentálních historických eposů. Do tohoto šedivého, ideologií sešněrovaného světa vtrhne jako neřízená střela snímek „Veselí lidé“. První sovětská hudební komedie, která dodnes rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory. Jedni ji uctívají jako nedotknutelnou klasiku, druzí ji vnímají jako mrazivý nástroj propagandy. Když se film poprvé objevil na plátnech, vyvolal u tehdejší kritiky a části publika čisté zděšení. Režisér Grigorij Alexandrov byl okamžitě obviněn z „hollywoodismu“. Kritici mu vyčítali, že jen bezduše kopíruje americké grotesky a zcela ignoruje revoluční hloubku, kterou tehdejší doba vyžadovala. Pro diváky zvyklé na vážné tváře dělníků a hrdinné oběti byla tato nespoutaná, místy až absurdní zábava naprosto neuchopitelná a ideologicky prázdná. Málokdo však věděl, odkud Alexandrov čerpal inspiraci. Režisér totiž absolvoval stáž v USA, kde měl možnost nahlédnout pod pokličku samotnému Waltovi Disneymu. Právě v Hollywoodu si osvojil precizní technické postupy, dynamický střih a smysl pro tempo, které v sovětské kinematografii do té doby neexistovaly. Tato „západní injekce“ dodala filmu švih, který jej sice vytrhl z kontextu doby, ale zároveň z něj udělal nadčasový fenomén. Nelze hlavně ignorovat fakt, že natáčení probíhalo v době vrcholícího stalinismu. Odborníci dodnes vedou debaty o tom, zda šlo o upřímnou snahu pobavit, nebo o chladnokrevný úkol vytvořit dokonalou iluzi bezstarostného života uprostřed politických čistek. Symbolem této snahy se stala hlavní hvězda Ljubov Orlova. Stylizovaná jako „sovětská Marlene Dietrich“, přinesla na plátno světový glamour, který dokazoval, že i v přísném systému existuje touha po estetické dokonalosti. Ačkoliv nám dnes některé scény mohou připadat naivní, nelze filmu upřít jeho milníkový status. A proto v roce 1978 prošel kompletní rekonstrukcí, aby byl zachován pro další generace. A tak se stalo, že se nejedná o lecjaký snímek. Je to fascinující svědectví o době, kdy se i skrze smích a hudbu bojovalo o duši diváka a kdy se Hollywood na okamžik nečekaně potkal s Moskvou. Je to tedy snímek, který definoval nový směr a navzdory veškeré kritice zůstává ikonickým otiskem jedné rozporuplné éry.Rok 1934. Sovětský svaz žije v éře budovatelského patosu, těžkých sociálních dramat a monumentálních historických eposů. Do tohoto šedivého, ideologií sešněrovaného světa vtrhne jako neřízená střela snímek „Veselí lidé“. První sovětská hudební komedie, která dodnes rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory. Jedni ji uctívají jako nedotknutelnou klasiku, druzí ji vnímají jako mrazivý nástroj propagandy. Když se film poprvé objevil na plátnech, vyvolal u tehdejší kritiky a části publika čisté zděšení. Režisér Grigorij Alexandrov byl okamžitě obviněn z „hollywoodismu“. Kritici mu vyčítali, že jen bezduše kopíruje americké grotesky a zcela ignoruje revoluční hloubku, kterou tehdejší doba vyžadovala. Pro diváky zvyklé na vážné tváře dělníků a hrdinné oběti byla tato nespoutaná, místy až absurdní zábava naprosto neuchopitelná a ideologicky prázdná. Málokdo však věděl, odkud Alexandrov čerpal inspiraci. Režisér totiž absolvoval stáž v USA, kde měl možnost nahlédnout pod pokličku samotnému Waltovi Disneymu. Právě v Hollywoodu si osvojil precizní technické postupy, dynamický střih a smysl pro tempo, které v sovětské kinematografii do té doby neexistovaly. Tato „západní injekce“ dodala filmu švih, který jej sice vytrhl z kontextu doby, ale zároveň z něj udělal nadčasový fenomén. Nelze hlavně ignorovat fakt, že natáčení probíhalo v době vrcholícího stalinismu. Odborníci dodnes vedou debaty o tom, zda šlo o upřímnou snahu pobavit, nebo o chladnokrevný úkol vytvořit dokonalou iluzi bezstarostného života uprostřed politických čistek. Symbolem této snahy se stala hlavní hvězda Ljubov Orlova. Stylizovaná jako „sovětská Marlene Dietrich“, přinesla na plátno světový glamour, který dokazoval, že i v přísném systému existuje touha po estetické dokonalosti. Ačkoliv nám dnes některé scény mohou připadat naivní, nelze filmu upřít jeho milníkový status. A proto v roce 1978 prošel kompletní rekonstrukcí, aby byl zachován pro další generace. A tak se stalo, že se nejedná o lecjaký snímek. Je to fascinující svědectví o době, kdy se i skrze smích a hudbu bojovalo o duši diváka a kdy se Hollywood na okamžik nečekaně potkal s Moskvou. Je to tedy snímek, který definoval nový směr a navzdory veškeré kritice zůstává ikonickým otiskem jedné rozporuplné éry.

Celý svet sa možno smeje, ja sa len neveriacky, posmutnele usmievam. Rozhodne nie tak úžasné, ako je to tu prezentované. Rusko nikdy na komédie príliš nebolo. A ak sa už posnažilo nejakú vyprodukovať, obalenú na Stalinov príkaz do muzikálového rúcha, dopadlo to... ...no skôr rozpačito ako presvedčivo. Iste absurdná scéna stáda, vpadnúceho do niekdajšieho kúpeľného domu (dnes zariadenia na liečbu osobitných chorôb) a bohapusto žerúca a búrajúca pripravený banket, či skúška orchestra meniaca sa na slapstickovú melu sú nezabudnuteľnými scénami. Napriek tomu obe vyzerajú tak nejako nasilu - akože budeme bláznivejší ako tí blázniví Američania, aj keby mali všetky kulisy a herci padnúť za vlasť. Navyše hlavný mužský hrdina - pastier s hudobným nadaním je tak nesympatický, že vyššie než mierne nadpriemerné hodnotenie tomu jednoducho dať nemôžem. Bez ohľadu na to, či sa jedná o kolorovanú alebo čiernobielu verziu. Poznámka k pôvodnému názvu: Nuž - Весёлые ребята, čo v preklade znamená Veselí chlapci, prípadne Veselé deti, boli v tomto prípade podľa zúčastnených hercov skôr Veselí muži a ženy stredného veku a staršieho stredného veku.

Stalin měl rád muzikály, proto je mohl Alexandrov točit dlouho. Sovětské muzikály byly jiné než americké i když v nich hledali inspiraci. Byli divoké a odpoutané. Hlavní roli dostala známá Ljubov Orlova (ve filmu je opravdu nádherná). Písničky zlidověly a některé babičky je ještě znají. Režisér si zde hraje s filmovým médiem. Po roce 1948 byly tyto muzikály promítány i u nás. Stalin neměl smysl pro humor a o sovětských filmech se říkalo, že jsou takové přísné. A najednou sem přišel takovýto rozverný film.

„To by porazilo i vola!“ Někdo si v případě spojení „sovětská muzikálová komedie z roku 1934“ nějakou představu udělá (já se kupříkladu připravil na něco ve stylu filmu Čerjomuški), přesto výsledek v případě tohoto snímku očekávání každého pravděpodobně předčí. Především je to hodně, bizarní, střelený, absurdní a svérázný film, u kterého jsem se bavil hodně a takřka nepřetržitě, i když v některých případech to tak tvůrci nejspíš nezamýšleli (přestože tipovat u tohoto dílka, co bylo záměrně vtipné a co ne, je pouštění se na hodně tenký led). Nicméně, pobavily už úvodní titulky (na 3 zmíněné klasiky asi nejvíce odkazuje groteskní pasáž se „zkouškou“). Pak člověka hned praští jak pěst do očí postavy, „resp. jejich herectví“ a naprosto mimoňské výrazy hlavních protagonistů, protože to je jeden šílenec vedle druhého (u mě to jednoznačně „vyhrála“ Jelena). A pak následuje mix všemožných trhlých scén, z nichž některé překvapí svojí fantazií a zábavností, jiné jsou, jak se říká, tak moc blbé až jsou vtipné. Takže se tu ptáci na drátech stávají notovou osnovou („Noty se rozletěly!“), socha nemůže volit, protože nemá ruce, zvířata slyší na píšťalu a couvají lépe než zkušený řidič, služka předvádí rodeo na volovi s takovým umem, že by se lecjaký texaský synek zastyděl, parodují se zde pohledy proti nebi tak často používané v sovětských montážních filmech, animované slunce a měsíc spolu tancují a zpívají na obloze, jedni muzikanti spolu šermují pomocí houslí a smyčců, druzí po sobě střílejí flétny z kontrabasů, pohřební vůz se stává taxíkem a místo nástrojů se na koncertě hraje lidově „na hubu“ (výborné sólo pohřebáka). Film navíc překvapí ještě 2 faktory. Zaprvé, písničky jsou velmi melodické, překvapivě chytlavé a vedené v podobném stylu jako ty, které člověk slýchává v našich prvorepublikových salónních filmech (tedy alespoň ta hlavní určitě), ovšem tvůrci se je nebojí takříkajíc shodit (prasklá větev, útok komárů). A za druhé, pokud jsem na začátku komentáře zmiňoval ideologicky silně poznamenané Čerjomuški, tak tady je stranickost téměř úplně vynechána, což je skoro fascinující (výjimkou jsou jen rudé vlajky na vozech v pozadí, soudružka velitelka, ale ta je tu líčena jako nesebekritická matka, a pokud někdo čeká patřičně zabarvené texty písní, tak bude též překvapen, o práci a boji se zpívá až v úplně samotném závěru, a to jen malou chvilku, takže si jich člověk skoro ani nevšimne). Hodnotit tento film je pořádný oříšek, nejvíce se asi nabízí lepší průměr, ale ten mi zase přijde dost přísný, takže možná nadhodnotím, ale ty slabší 4* filmu nakonec přece jenom přiklepnu. „Seznámím vás se svou matkou. Prosím, přijďte.“ – „A nebude se zlobit?“ – „Vy jeden! Moje máma umře radostí!“ – „Dobrá, pokud umře, přijdu.“

V době, kdy v Americe začínal Fred Astaire s Ginger Rogers, v Třetí říši se Marika Rökk ještě neroztančila a křehká Lilian Harvey odjela na americkou štaci, Ejzenštejnův spolupracovník Grigorij Aleksandrov natočil anarchisticky bláznivou jazzovou komedii Celý svět se směje. Jazz, anarchie a především... vycpaná létající ovce! Pryč s budováním socialismu! Sovětský film může být vtipný a zábavný jako hollywoodský trhák. Že chybí jakkoliv propracovaný příběh a výsledný snímek je spíše sérií jednotlivých gagů? Přesně tak a vůbec to nevadí. Absurdní situace střídá absurdní situaci, a na inspiraci americkou groteskou odkazují již úvodní titulky filmu. Neříkám, že ten film je dokonalý, ono tomu je ve své podstatě právě naopak. V kontextu sovětského filmu pro mě jde po všech Ermlerech, Vasiljevech, Ejzenštejnech a Vertovech, avantgardních montážnických filmech o zcela novou a překvapivou diváckou zkušenost.