Bůh a ďábel v zemi slunce (1964)

Bůh a ďábel v zemi slunceje expresivní poezie a identifikace brazilského sebeurčení. Glauber Rocha využívá rozervanost národní duše ke kritice sociálních a politických poměrů. Brazílie byla ve svém rozvoji díky koloniálnímu dědictví opožděna, bohatí velkostatkáři byli vždy oporou moci, všeobecná bída a neutěšená zaostalost venkova přinášely vzpoury a rabování chudiny. Severozápad Brazílie stojí pro své velmi časté sociální konflikty v popředí tradic lidových zbojníků, cangaceirů, a vzpurných levicových kazatelů svobody a rovnoprávnosti. Zmiňovaný Canudos byl rozpadlou fazendou, velkostatkem, ve státě Bahia, na protest proti novému zdanění ji roku 1893 obsadila tlupa bezzemků pod vedením romanticky idealistického kazatele Antônia Vicenteho Mendese Maciela, zvaného Conselheiro (Rádce). Dalším impulsem odporu byl brazilský státní bankrot roku 1931, hlad a vzedmutá vlna zbojnictví a útoků houfů chudáků, právě odtud jsou proslavená jména Lampião, Corisco i Dada. Kromě Canudosu se natáčelo i na nedalekém poutním místě Monte Santo, tam Manoel vleče svůj kámen. Ani v době vzniku filmu nebyla situace růžová, socialisté přivedli hospodářství na mizinu, pravice připravovala svůj převrat a chudý člověk třel nouzi. Vystižení brazilské duše je ve filmuAntonio das Mortes,Bůh a ďábel v zemi slunceje základním uspořádáním této duše. Všechny ty pokřivené černošské a indiánské tradice v přizpůsobivé symbióze křesťanství s prvky radikální levicové nespokojenosti se stavem věcí, pověry, pobožnost, dogmata, legendy, sny a chtíče, vše se sváří a hledá odpovědi, zneužívá se důvěřivost i potřeba víry, žene se v boj za pravdy a za spravedlnosti. Poezie je v obrazu i v estetice jejich uspořádání, poezie je ve slovech i v pohybu, poezie je v myšlenkách a transcendentální náladě. Hlavní prostředkem sociálního uvědomění je Manoel (zajímavý Geraldo Del Rey), prostý rolník a pasák dobytka. Neměnná situace zneužívání ekonomickou silou hledá osobní spravedlnost, ochranu a spásu. Víra je nadějí, násilí je spravedlivou odplatou, vzpoura je zoufalstvím bídy ze stavu věcí, smrt je nabízenou spásou. Hlavní ženskou postavou alegorie je Rosa (pozoruhodná Yoná Magalhães), Manoelova manželka. Zde se též dotýkáme postavení žen ve společnosti, rezignace i revolučního nadšení z charismatické osobnosti. Důležitou postavou je Antônio das Mortes (zajímavý Maurício do Valle), pečlivý lovec cangaceirů a lidových buřičů. Právo, pravda a spravedlnost je přeci na straně oficiální moci. Řád daných věcí tak hlásá. Významnou postavou je Sebastião (pozoruhodný Lidio Silva s hlasem Othona Bastose), černošský náboženský mystik. On sjednocuje mizérii chudiny, nabízí spásu a věčný ohnivý boj ve jménu pravdy. Jen smrt očišťuje. K důležitým postavám zde patří také Corisco (velmi dobrý Othon Bastos), blonďatý ďábel Lampiãovy zbojnické tlupy. Boj proti establishmentu není záležitostí pouze poválečných dějin lidstva. Z dalších rolí: ozbrojená členka Lampiãových zbojníků a Coriscova žena Dadá (zajímavá Sonia Dos Humildes), slepý a vědoucí potulný zpěvák Julio (Roque Santos), příkladně vydřidušský velkostatkář Moraes (Milton Rosa), či zadavatelé odstřelu vzpurné chudiny, duchovní pastýř (João Gama) a mocenská autorita kraje (Antônio Pinto).Bůh a ďábel v zemi slunce, to je ta bezútěšnost, určující brazilský element.Bůh a ďábel v zemi slunce, to je pravé romantické okouzlení nepoddajnou lidskou duší.Bůh a ďábel v zemi slunce, to je to hledání spásy, klidu, niterného štěstí a naplnění. Bůh a ďábel jedno jest. Jedinečná to filmová alegorie ve zpěvu baladické poezie!

Georges Moustachi zpívá krásnou píseň o rybářích u Salvadoru da Bahia, dívkách na pláži, a že už kvůli tomu se vyplatí naučit se portugalsky. Ovšem nedaleko (dle brazilských poměrů) je další (již obecně známé) místo, Canudos - ve filmu je o něm zmínka, a děj se vztahuje k němu, nikoli k luxusnímu prostředí Svatého Spasitele. Zde s vzdávám jakýchkoli dalších úvah, snad jen pár reflexí: 1. Dokonaná Abrahámova oběť je bohuvzdorná a musí mít fatální následky. 2. Moje pozornost se neustále vracela k zvukové stopě; ani tak ne vzhledem k písničkám nebo barokní brazilské varhanní hudbě, ale pro samotnou práci se zvukem, balancování ticha a hluku... 3. Flakotaso ***** to trefil: "mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim".

Nebudem zahmlievať. Pre mňa je skvelý filmový zážitok úplne na opačnom póle významovosti, ako toto dielo. Snažím sa aj uznať kvality diela, ale len z princípu. Osobný pohľad je celkom iný. Viem, že sa v tej dobe po celom svete hulilo o sto šesť a tento snímok to len potvrdzuje. Našiel som v tom akýsi predobraz Jodorowského EL TOPA a ten sa v halucinogénnych látkach topil.

Pokiaľ sa Brazilci vo veľkom inšpirovali talianskym neorealizmom, tak na ten v tomto vysoko štýlovom filme zabudnite. Nie že by neriešil podobné otázky obyčajného ľudu, ale rieši ich formálne inak. Boh a diabol upozorňuje takmer v každom zábere na svoju formu, určite si aj po čase spomeniete na špecifické prvky kamery, strihu a na hudbu. Má "čosi" spoločné so špagetti westernom, ale nevyužíva humor. Iba brutálne násilie. Bohužiaľ tu cítiť režisérovu neskúsenosť s hercami, občas ich výstupy pripomínajú amatérske divadlo. Dejovo je to zo začiatku trochu zmätočné, tá prvá polovica je značne lyrická. Tá druhá je už akosi prečistená a všetko okato speje k záverečnej prestrelke. Je to však film z Brazílie a tak aj tá prestrelka je natočená diametrálne odlišne, ako sme zvyknutí. Veď hovorím, že na kameru dlho nezabudnete.

Film, který se Vám vryje do paměti, i když nebudete chtít. Pomalé westernové záběry jsou střídány paradokumentárním stylem, kdy se kamera třese stejně jako doba, ve které žije Manuel (Geraldo Del Rey) a jeho žena Rosa (Yoná Magalhães). Pomalé tempo, spitiruální promluvy, davové šílenství, fanatismus a dogma, násilí páchané ve jménu subjektivního dobra. Alegorická pouť za “pravdou”, která možná trochu zbytečně tlačí na pilu ve smyslu velmi silně, expresivně vnitřní zmatenenost a hledání cesty.