Bramayugam (2024)

Indické (bollywoodské) snímky vesměs charakterizuje rozmáchlá výprava, předimenzovaná barevná paleta a všudypřítomné hudebně-taneční kousky. SadasivanůvBramayugam(2024) představuje pravý opak. Černobílý snímek navozuje pocit bezčasí a nečekané představy, že za těmi dokonalými záběry a střihy přinejmenším musí stát Kurosawa nebo Bergman. Klasifikace horor tak trochu tohle precizně postavené mysteriózní dílo deklasuje do nižších kategorií kam rozhodně nepatří.

"Blažena"(nie zo "Slnce, seno ..", ale ta tu naČSFD) to zhrnula štýlovo so zmeskou slov, ktorú by jej aj z pohľadu korenín v samotnej Indii závideli. Snímok má naIMDbpri počte respondentov cez "11 a pól litra (!!)", hodnotenie takmer na úrovni "osmičky", čo je na Indiu v kombinácii s horor, thriller žánrom fakt výsledok nad pomery (čo by zato dali "Demokrati" po voľbách, že?). Snímok od úvodu pôsobí pomerne minimalisticky, je bez farbičiek (oboje zámer, to je jasné), čo miestami dokáže vyvolať celkom peknú, ťaživú atmosféru. Koniec koncov, India je sama o sebe plná tajomna a presne tak sa aj samotný snímok tvári (nemám mu to za zlé). Kto však tvorbu tejto krajiny "neľúbi", vadí mu napríklad "tanečná hudbaich kultúry", nemá až také skúsenosti, dopadne tento počin na úrovnipokus/omyl. Žiadnych, tradičných hororových prvkov vo veľkom objeme sa totiž nedočká, nakoľkototo je čisto omystike príbehu, ktorý v záverečnej fáze ponúka trošku atmosféry,ktorá uspokojí iba týchnajskromnejších. A popravde, nebyť toho živšieho "konca", neviem či by som dal aj tú tretiu.

Kuchař, někoho žena, něčí... hororově-mytologický kurz stolování na dvoře po indicku. Za asi nejvyšší spit count v historii filmu hodně palec nahoru. Jinak ale po odečtení svůdné kulturní jinakosti a přihlédnutí k orientálním klasikám datovaným až k takové Onibabě – neplést s Perinbabou – vlastně nic až tak delikátního. No a pojďme si kápnout božskou. Ono třebas vystavět metaforu osudového lidského polapení na souběžném aktu chytání slípky taky nevěstí nejostřejší tužku v penále. Jakkoli oceňuju scénografii, šerosvit, zvukařinu, rozvážné rozzáběrování a další ingredience, které z toho dělají tu správně kořeněnou směs, ve výsledku je to spíše směsice. Do měsíce si na to nevzpomenu. Stále mám radějc nějaké regionální gulášky plné barev a chutí typuఈగ.

Tohle na mě dneska vyskočilo na druhé příčce v žebříčku deseti nejlépe hodnocených hororů letošního roku na Letterboxd. Do té doby jsem o existenci snímku neměl tušení, tak mě to hned upoutalo, že si musím doplnit. Poprvé jsem zaplakal, když mi došlo, že je to z Indie, podruhé jsem zaplakal, když jsem viděl stopáž téměř dvě a půl hodiny, no a konečně potřetí se slzy řinuly, když jsem to zapnul a ono to bylo černobílé. Takhle dohromady tyhle tři atributy opravdu nepůsobí zrovna dvakrát lákavě. Ale nakonec jsem si to opravdu užil. Málokdy jsem schopen kvůli kulturním bariérám brát indický film seriózně, oni to vždycky něčím shodí ... ale Bramayugam je zkrátka vkusný, artový, historický folk horor, a netřeba pro toto hodnocení nějak přimhuřovat oči. Indická eggersovina, dalo by se říct. Vizuálně a výpravou je to perfektní, krásná černobílá kamera a prostředí starého indického panství. Herecky dostačující, příběhově a mytologií nebanální, autenticky atmosférické a místy strašidelné, včetně několika překvápek v závěru. Bez asi tří krátkých zpívánek bych se obešel a trochu pokrátit by se dozajista dalo, ale celkově velká spokojenost.

Film pre zenových buddhistov, ktorí aj tri hodiny dokážu v sede pozorovať bez pohnutia tela svoj vlastný dych.