Bouřlivá dvacátá léta (1939)

Prohibice byla z dnešního pohledu jeden velký omyl a byla jedním z hlavních faktorů vzniku mafiánských organizací. Schopní mladí chlapi vracející se z první světové války, není pro ně práce, není pro ně (legální) chlast… jak to asi může dopadnout? Když se něco nedomyslí a nařídí shora...Lidi si to vymyslí po svém a zejména ti (všeho)schopní si cestu k moci a penězům vždy najdou.Mafiánských filmů je celá hromada a z meziválečného období je jich také dost. U těch obdivuju odvahu tvůrců točit to v době aktivní prohibice, kdy často píchli do vosího hnízda a neměli to jednoduché. Film Bouřlivá dvacátá léta je výjimečný v tom, že obsahuje dokumentární vsuvky, kdy jednou za čas děj přeruší několik obrazů o prohibici a zasvěcený komentář. Kupodivu to není tak rušivé, jak to zní a do filmu to vcelku pasuje. Příběh je pak tradiční a moc nepřekvapí, což mi ale nevadilo. Protože celková atmosféra se povedla a především obsazení dvou hlavních postav bylo skvělé. James Cagney a Humphrey Bogart se pro podobné role narodili a dávají si to s přehledem.(80%)

Vím dobře, co od klasickýho Hollywoodu očekávat. Vím, že mi to nesedí, ale přesto tomu sem tam šanci dávám, protože si rád rozšiřuju obzory a nakoukávám i to, od čeho neočekávám mnoho. Občas mě něco starého překvapí (jedná se o filmy, které zachycují kouzlo doby, ale současně ji překonávají, protože její limitace a normy nejsou ani po dekádách rušivě zřetelné - někdy tvůrci tato omezení překročili a jindy nabídli kadenci kvality v aspektech, které ony omezení zastírají; takto můžeme mluvit o filmech jakoZpívání v DeštineboVelká Země).Roaring Twentiesale nejsou ten případ. Konceptuálně je to ale suprové, protože je to zasazeno do doby, která píše příběh skoro sama; Voják se z první světový vrátí domů, ale nenachází uplatnění na trhu práce. Začne prohibice, což otevře jisté dveře, protože po chlastu je stále poptávka. Od toho se pak odvíjí gangsterký příběh. Problémem je, že tento příběh je příliš zaprcanej nadbytečnou milostnou linkou, která mě nezajímala ještě více než ten zbytek. Po 40 minutách filmu jsem si stále nenašel dobrý důvod, proč postavám fandit nebo se zajímat o jejich problémy... To však trvalo až do samotného konce.Nedokážu se do toho dostat, protože každá jedna scéna působí příliš uměle, hraně a strnule. Na začátku vidíme protagonistu vtipkovat během bitevní vřavy v zákopu, takže film diváka neponoří do toho, jaká válka musela být, což by mělo dramatické důsledky pro další body příběhu - nemožnost zapadnout po válce, najít si práci, pocity frustrace a nespravedlnosti... Do ničeho z toho jsem nebyl ponořen, protože film mi to svým vadným pojetím znemožňuje. Protagonista nedostane job ve své bývalé práci, ale rychle se s tím smíří. Přijde ke kámošovi taxikáři, který mu hned něco dohodí. Nejsme svědky toho, že by dřeli bídu s nouzí nebo byli nespokojení. Prostě dva sympaťáci, kteří to berou jak to je, protože film si z nějakého důvodu nemůže dovolit nebýt lehkým soustem. Nejde však jen o scénář a režii. Klasický Hollywood je spojen i s jistým typemherectví;Rychlé odříkávání naučených replik, teatrálnost a schématičnost.Vím, že hereckou metodu začal výrazněji vnášet do HollywooduMarlon Brando, i že prvenství vskutnu neseJohn Garfield, ale realismus a autentičnost se do herectví začala výrazně dostávat v 60s. V 70s už byl starej hollywoodskej systém potopen a to, co předvádí třebaDe Nirov Taxikáři je na hony vzdáleno tomu, co od herců vidíme zde. Některým se může nemístné vytýkat dílu vady spojené s dobou vzniku, ale mně přijde nemístné to naopak nečinit. Vím, že i dnes jsou herci, kteří napříč filmy hrají jednu a tu samou roli, v níž se cítí pohodlně, případně do svého výkonu nevnáší mnoho hloubky a prostě jen odehrají to, co od nich ta která scéna chce. Do některých filmů se to hodí, ale do tohoto ne. Tento totiž není dost zábavný a stylově výrazný na to, aby fungoval v té starostí nezatížené lehkosti, jenž rezignuje na hloubku.

Žoldák se po válce vrací domů a zjišťuje, že se pro něj na trhu práce nenajde žádné uplatnění. A když už je ve Státech ta prohibice, chytí příležitost za pačesy a od domácí výroby kořalky přechází k organizovanému zločinu a postupně buduje své vlastní impérium. Na dobu roku vzniku sakra svižná gangsterka, ve které sledujeme, více než dekádu, vzestupy a pády jednoho podlého grázlíka. Vůbec bych se nebál tvrdit, že díky tomuto noirovému výletu mezi mafiány tady mámeScorsesehoneboDe Palmovyklenoty. Velký podíl na tom má i parádníCagney, jako zákeřný skřet, který mi v hlavní roli později dost připomněl právě iPesciho.■ AnanAss‘s Score: 8/10 ■

[2,5*]"Helookslikeakid,about15yearsold." "Hewon'tbe16."Jeden z dlhého radu gangsterských filmov, ktorý z toho radu nijako nevyčnieva. Znovu sa utvrdzujem v tom, že režisér Raoul Walsh je z môjho pohľadu len zručný (a fádny) remeselník a už nič viac. Takmer celý film s tým svojím rozprávačským štýlom mnou prešiel tak akosi nevzrušivo, bez zaiskrenia a nezanechal tak vo mne skoro žiadnu stopu. Jedinou výnimkou je pôsobivý záver, ten sa tvorcom naozaj vydaril. Pripúšťam, že som trochu negatívne ovplyvnený mojim vzťahom k hlavnému predstaviteľovi, Jamesovi Cagneymu (Eddie Bartlett). Tento strnulý panák s komickým výrazom mi totiž v jeho mladšej podobe takmer zaručene kazí zážitok z každého jeho filmu (ja viem, som asi zaujatý). A ešte k tomu tu vystupuje aj ďalší môj "obľúbenec" Humphrey "Vždy hustý a drsný" Bogart (George Hally), ktorý mi tu ale vadil podstatne menej (ten má aspoň toho gaunera vo výraze tváre). Túto dvojicu u mňa čiastočne vyvažuje roztomilá Priscilla Lane (Jean Sherman), ktorá navyše aj pekne spieva (má veľmi príjemný, zamatovo hlboký hlas). Okrem spomínaného záveru sú to práve jej spevácke vystúpenia, ktoré mi robili sledovanie tohto filmu znesiteľnejším. Celkom zaujímavé je i to rámcovanie príbehu rôznymi významnými dejinnými zvratmi."ThisisEddieBartlett." "Howwereyouhookedupwithhim?" "I'llneverfigureitout." "What was his business?" "He used to be a big shot."

James Cagney a Humphrey Bogart uprostred neslávnej éry prohibície. Bogart je ešte pred Casablancou, takže tu nie je hlavnou hviezdou, ale svojej úlohy hajzlíka bez škrupule sa zhostil výborne. Šéfom je James Cagney, vypočítavý, namyslený, ale nejde cez mŕtvoly a ako gangster z tej doby je veľmi uveriteľný. Celé to má ako režisér pevne v rukách Raoul Walsh (napr. aj White Heat z Cagneyim z roku 1949). V podstate je to hraný dokument o histórii prohibície, žánrovo patriaci ešte do éry gangsterských filmov tridsiatych rokov, ale príbehová nepredvídateľnosť a skvelá kamera už ohlasuje nastupujúci noir.