Berliner Ballade (1948)

Veľmi zaujímavý pohľad na povojnové Nemecko, ktorý ma prekvapil hlavne tým, ako skoro po vojne sa vedeli Nemci na svoju situáciu pozrieť aj s určitou dávkou humoru a sebairónie. Človek by čakal len depresívnu drámu plnú utrpenia a výčitiek, no film napriek zničenému Berlínu a ťažkej dobe pôsobí miestami až zvláštne ľudsky a optimisticky. Tie rozbombardované kulisy mesta majú obrovskú silu samy o sebe a človek si pri tom uvedomí, v akých podmienkach tam ľudia vtedy normálne fungovali a snažili sa žiť ďalej. Gert Fröbe bol výborný a úplne iný, než ako si ho pamätám z jeho známejších neskorších úloh, tu pôsobil oveľa civilnejšie a sympatickejšie. Páčil sa mi aj ten úvod z roku 2048, ktorý filmu dodal originálny rámec a niektoré predstavy budúcnosti vôbec nevyzneli tak absurdne, ako by človek čakal od filmu z roku 1948. Samozrejme, predpovedať technologický vývoj na sto rokov dopredu je prakticky nemožné, ale práve to robí podobné staré sci-fi vízie zaujímavými. Celé to veľmi pekne kombinuje humor, satiru aj smutnú realitu povojnového života a na svoju dobu ide o dosť odvážny film.

Berlínská baladaje vyrovnáváním se s vlastním stavem poraženého národa skrze karikaturu. Jde o adaptaci kabaretního programuČerný trh, oblíbeného revuálního kusu v Berlíně v letech 1947 a 1948, jehož autorem byl scénárista filmu Günter Neumann. Režisér filmu Stemmle byl se svou filmovou prací věren jak nacistickému Německu, tak později Západnímu Německu, optimistický a tu vzájemnou soudržnost lidí zpevňující závěr je především reakcí na zahájení blokády Berlína Východem. Kabaretní původ filmu je znát, gag je střídán gagem a vše se karikaturně zvýrazňuje. Zdevastovanou každodenností stíhaným hrdinou je zde obyčejný muž Otto Normalverbraucher (Gert Fröbe), jenž chce především obyčejně žít. Z dalších rolí zaujmou nepozvaní a nevyhánění spolubydlící Otty, provozovatelka seznamovací kanceláře Ida Holle (Tatjana Sais) a ten svérázně nenapravitelný podvodník Anton Zeithammer (Aribert Wäscher), či Ottova vysněná mladá žena Eva Wandel (Ute Sielisch).Berlínská baladaje neposednou karikaturou, s níž se čelí aktuálnímu období útrap a bezútěšnosti života poraženého národa. Čelí, čelí jen následkům, avšak žádným příčinám.

Slabou čtvrtou hvězdu dám snad jen za to, že je to optimistický trümmerfilm a o žádném takovém jsem doposud neslyšel. Naopak jsou tyhle filmy často dost tragické, končící sebevraždami, ale tady naopak po (chybné) smrti přijde vzkříšení a zakopání zla pod zem. Idealismus jak sviňa, ale ve své době snad i potřebný - stejně jako u nás před druhou světovou vznikaly hrdinské filmy o legionářích, které měly pozvednout národní jednotu, tak tady se ji zase snažili spojit po naprosto příšerném období německé historie. Z toho plyne i základní problém, tedy že se těžko dělá trefná komická reflexe nedávné drastické historie, zvlášť z téhle země. Nejvtipnější a nejfunkčnější je to ve chvílích, kdy se komentuje hrdinův život, kdy prožívá komické naschvály a neštěstí a kdy vypravěč vždycky nějak, jakoby nechtěně, ovlivňuje fikční svět. Protože přesně tady je to hravé, s nejednou povedenou scénou a nečekaně početným množstvím dobrých stylistických nápadů s ozvláštněním obrazu. Naopak politicky orientované scény jsou vůči nacismu nečekaně příkré (byť asi hlavně ze současného hlediska) a vůči rozhádané západní a východní části sice někdy fungují, ale místy postrádají potřebnou trefnost. A jak je to celou dobu veskrze konzistentní, zhruba od scény ve skutečné cukrárně to začne ztrácet švih, jelikož zatímco do té doby byl život Otta nepředvídatelný, tady se začíná jet celkem očividná dějová linka. A k tomu snaha vystihnout vyhrocené politické války, sice s dobrým poselstvím, ale zároveň s až moc velkým důrazem na dualistickou rozhádanost. Jakoby to chtělo být odtud vážnější, ale přitom to pořád chrlí stejnou kadenci gagů jako doposud. A závěr je už hodně zestárlý. Každopádně z historického hlediska zajímavé, nejednou jsem se upřímně zasmál a celkově mi to pořád bylo spíše sympatické. Už jen proto, že jsem to opravdu nečekal tak živelné. Slabé 4*

Rozbombardovaný Berlín a doňho sa po vojne navrátivší Otto Priemerný sa pokúša postaviť na nohy a žiť normálny život. V prostredí byrokracie, prídelového systému, slabo platenej práce, šmeliny, menovej reformy a ďalších radovánok to nie je jednoduché. Film sa našťastie pozerá na túto realitu s kabaretom inšpirovaným satirickým nadhľadom, na rok vzniku až prekvapivým, a pravidelne prechádza v snových pasážach až do muzikálu. Okrem živobytných obtiaží sa zabrúsi aj do politiky a v závere sa nad hrobom skoro až moralizuje. Zaujímavý je aj úvod, vracajúci sa do temných časov zo storočnej šťastnej budúcnosti. Veľmi podarený záznam doby bez zbytočného spínania rúk za štyri putovné stromy na korbe nákladiaku.(vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania)

Tak optimisticky mírový konec, s absolutním happy endem pro celou společnost pár let po válce, patří už do ranku sci-fi, nejen s ohledem na politické dění kolem brzy vypuklé studené války. Asi tím líp, že z ranku sci-fi pocházel již úvod, kde k divákům promlouvá vypravěč z roku 2048. Byť se zrovna s tímhle „futuristickým“ nápadem dále skoro nepracuje, bavila mě ironie přítomná již v celém meta-vyprávění a bohatá série hravých tvůrčích nápadů. Ne všechny fungovaly na mě stejnou měrou, ale bylo zábavné a překvapivé sledovat, jak dokázali němečtí tvůrci v roce 1948 něco, co jiným tvůrcům rovnou postačí na celovečerák, zužitkovat leckdy do jedné skvěle rozehrané sekvence a záhy přejít v rámci epického příběhu zase k dalšímu tématu i žánrovému ladění. Chvíli se tak koná variace na klasickou válečnou komedii, aby záhy přišla satira na byrokracii, později se prostřídají prvky krimi, dokumentu, politického filmu, romance i muzikálu na několik způsobů. Občas jakoby siBerlínská baladaz některých pokleslejších žánrů i střílela, když zde např. proběhne naprosto fádní romantický dialog pro děj nepodstatné dvojice a zapadne pak do zbytku prostě tím, že hlavní hrdina projde kolem. **** Po KäutnerověDer Apfel ist abze stejného roku je to již druhá mnou viděná německá filmová komedie vzešlá z kabaretní revue, o to víc překvapí vysloveně filmové pojetí mnoha scén s využitím kreativního střihu nebo her s obrazem (např. v části o manželském životě a pravidelném narovnávání „pokřivené“ nálady a záběrů do pomyslné Harmonie). Gerta Fröbeho jsem dosud znal zvláště v pozdějších vedlejších, často záporných rolí, takže mě jako sólově rozjetý komik plný energie zamlada celkem překvapil.[75%]