Asterix a Olympijské hry (2008)

Asterix a olympijské hry bojuje s pověstí téměř odepsaného filmu. Kritika jej přijala chladně až nepřátelsky a mnozí diváci měli pocit, že se série definitivně odklonila od ducha původních komiksů. A je pravda, že cosi podstatného se zde ztrácí: jiskřivý, elegantně absurdní humor, který charakterizoval předchozí hranou adaptaci, je tentokrát nahrazen místy až estrádní podívanou. Tvůrci se vydali vlastní cestou — a ne vždy je to cesta jistá. Nejcitelnější ztrátou je odchodChristiana Clavieraz role Asterixe. Jeho přesně dávkovaný komický projev byl pro filmovou podobu této postavy klíčový a žádný nástupce jej plnohodnotně nenahrazuje. Přesto by bylo chybou film jednoduše odepsat. Vyprávění si z komiksové předlohy bere jen volnou inspiraci a soustředí se na příběh Lovestorixe, mladíka, který musí zvítězit na olympijských hrách, aby si mohl vzít krásnou řeckou princeznu Irinu. Proti němu nestojí nikdo menší než Brutus — nejen jako soupeř v lásce a sportu, ale i jako intrikán plánující svržení vlastního otce Julia Caesara. Asterix a Obelix se tak ocitají spíše na okraji dění, v roli pomocníků a pozorovatelů. Za normálních okolností by to byl problém. Zde je však částečně vyvážen tím, že chemie mezi novým Asterixem aGérardem Depardieuemv roli Obelixe není zdaleka tak silná jako dříve — a jejich upozadění tak paradoxně filmu neškodí tolik, jak by se dalo čekat. Skutečným tahounem snímku jeBenoît Poelvoordev roli Bruta. Jeho výkon je nepřehlédnutelný, energický a nesmírně vtipný. Poelvoorde hraje Bruta jako rozmazlené, neurotické dítě v těle dospělého muže — směšného i nebezpečného zároveň. Každá jeho scéna má rytmus, nápad a jasný komediální cíl. Dokonalým protihráčem mu jeAlain Delonjako Caesar. Delon zde podává jednu z nejlepších sebeparodických rolí. S elegancí a noblesou sobě vlastní si pohrává s vlastní filmovou legendou, cituje ji, ironizuje a s lehkostí shazuje. Jeho Caesar je majestátní i směšný, autoritativní i unavený — a právě v tomto film nachází svůj největší půvab. Chemie mezi Delonem a Poelvoordem funguje bezchybně a dává snímku energii, která mu místy chybí jinde.Vanessa Hesslerje jako princezna Irina přesně tím, čím má být: okouzlující, jemná a vizuálně dokonale zapadající do pohádkově stylizovaného světa filmu. Režie i výtvarná stránka jsou obecně zvládnuté s profesionální jistotou. Výpravné kulisy, bohaté kostýmy a olympijské arény působí velkolepě a dávají filmu punc drahé, pečlivě vyrobené podívané. I když humor občas kolísá, vizuální stránka si drží stabilní úroveň. Silnou stránkou české verze je dabing, kterému byla věnována nadstandardní péče. Překlad je nápaditý, jazykově hravý a herecké výkony drží vysoký standard. Přestože bylJiří Štěpnička— tradiční hlas Depardieua — tentokrát přeobsazen,Ota Jirákse v roli Obelixe ukazuje jako výborná volba. Jeho hluboký hlas nese fyzickou sílu postavy, ale zároveň i její dobrosrdečnost a dětinskou prostotu.Josef Cardadokonale souzní s energií Bruta; jeho projev je přesný, hravý a komediálně velmi účinný. AOldřich Víznerjako Caesar? Ten měl Delona dabovat už dávno. Jeho hlasový projev přesně vystihuje Delonův šarm, ironii i lehce unavenou autoritu a působí naprosto přirozeně. Asterix a olympijské hry není vrcholem série a ani se jím nesnaží být. Je to film rozkročený mezi komiksem a parodií. Má své slabiny, ale i nečekané silné stránky. Ne vždy trefí cíl, ale když se to podaří — především díky Brutovi a Caesarovi — dokáže být upřímně zábavný. A to je u filmu, který byl mnohými předem odsouzen, možná to největší vítězství.

Zatímco jednička byla seriózní a dvojka byla patřičně ujetá, tak trojka je neskonale trapná. Už v Kleopatře byli hlavní hrdinové značně upozaděni ve prospěch vedlejších postav. V Olympijských hrách už Asterix a Obelix hrají úplně druhé housle. Hlavní postavou se stává navýsost trapný, nezábavný Brutus a jeho pokusy o zabití Caesara a dobytí srdce řecké princezny. Galové jsou tam jen, aby se neřeklo. To je velká chyba, která přispívá k neatraktivitě filmu. Nemluvě o novém představiteli Asterixe, který se mírně řečeno zrovna moc nepovedl. Ani Depardieu se příliš nepředvedl a Lovestorix je úplný tragéd. Nejzábavnější postavou je nakonec Julius Caesar v podání Alaina Delona, který si to sice hodně dává, ale celé to nevytrhne. V dětství mi to ke spokojenosti stačilo, ale dnes vidím, že jde o filmový nevkus. Pár vtipů dobrý film neudělá. Štěstí, že vznikly první dva filmy.

Film „Asterix a Olympijské hry“ je příkladem vizuálně okázalé, ale scénářově tragické adaptace klasické komiksové předlohy René Goscinnyho. Vizuální stránka snímku je bezpochyby působivá – digitální efekty, kamera Thierryho Arbogasta a propracované dekorace vytvářejí velkolepou filmovou podívanou, která by mohla konkurovat i Ridleymu Scottovi nebo Wolfgangovi Petersenovi. To je zřejmě jeden z mála kladů, který zůstává nepopiratelný, stejně jako charismatický Alain Delon v roli Julia Caesara a občasné cameo známých sportovců, které přidává filmu určitou kuriozitu.
 
Problém filmu však spočívá především v naprosté scénáristické slabosti a špatném využití hlavních postav. Asterix a Obelix jsou posunuti do pozadí a původně výrazní a milovaní hrdinové se mění spíše v dekorativní figury. Hlavní roli přebírá Brutus, jehož snaha o vtipnost a dynamiku se většinou mění v nesnesitelnou přetvářku a trapnost, kterou nezachrání ani Cardův dabing. Postavy jsou mnohdy ploše vykreslené, motivace postav chybí a logika jejich činů je prakticky nulová, což degraduje potenciál komiksové předlohy.
 
Humor filmu je fragmentární a sporadický – najdou se chvíle, kdy se divák pousměje (odkaz Alaina Delona na jeho starší role, některé gagy s gepardem či závěrečný závod vozatajů), avšak většina filmu je plná nucených a nevtipných scén. Dlouhé „after-party“, cameo role sportovců a absurdní scény typu „Alafolix vs. olympiáda“ působí spíše otravně než zábavně. Film se sice snaží kombinovat historické motivy, popkulturní narážky a sportovní satiru, ale výsledkem je roztříštěný celek, který nenabízí ani kontinuitu, ani skutečný komediální efekt.
 
Herecké výkony jsou rovněž směsicí: Alain Delon exceluje v roli Caesara a Benoît Poelvoorde se občas prosazuje, nicméně Cornillac v roli Asterixe je slabý a Obelix zde ztrácí svůj charakter. Další významné role jsou téměř zanedbány a tvůrci spoléhají na vizuální efekty a drahé produkční prvky místo pevného scénáře a inteligentního humoru.
 
Celkově je „Asterix a Olympijské hry“ filmem, který potěší snad jen milovníky vizuálně náročných efektů a příležitostné cameo momenty. Pro fanoušky komiksu a příznivce původních Asterixových filmů je však zklamáním – jde o scénářově roztříštěný, humorově vyprázdněný a v mnoha momentech nudný projekt, který nedokáže využít potenciál svých ikonických postav.

Komiksy o Asterixovi a Obelixovi jsou můj oblíbený historický zdroj. Beze srandy to byly jedny z mých prvních učebnic historie a ruku na srdce, ti dva komiksoví blázni tam občas hodili nějakou referenci na skutečné historické události a podobně. Možná proto mě mrzí, jak si vlastně filmy (nejen ty hrané) jdou trochu vlastní cestou, byť v témž parodickém duchu jako komiksy.Astérix aux jeux olimpiquess tímto druhem humoru rozhodně nezašel daleko, to stejné však nelze říct o nadužité a (nepřekvapivě) naivní romantické stránce snímku. Vždyť se titulní protagonista (se svým věrným druhem) objeví až po třinácti minutách snímku, zatímco celý úvod je věnován právě náhodným, byť vlastně herecky velmi pěkným hrdličkám. Role princezny Iriny navíc k dobru celého filmu slouží k nastavení milostného trojúhelníku s neskutečně debilním Brutem, jehož je tak poloviční zábava a poloviční utrpení sledovat, v každém případě je to záporák, u nějž jsme rádi za každou ránu, kterou od Obelixe (a jiných) dostane. Jeho interakce s fenomenálnímAlainem Delonemjsou k nezaplacení, ostatně z jeho Caesara jde neskutečný respekt. Na anachronický historický snímek má Asterix a olympyjské hry velmi líbivou výpravu a neskutečně krásné (byť znatelně umělé) záběry na Řím, Řecko etc. Ten jiný Asterixův herec je dost wtf. V ucházejícím humoru u mě vedou především kulturní reference, některé nahodilé, některé skvělé. V závodu jsem reálně nefandil ani Galům, ani Římanům, ale profesionálnímu Germánskému týmu - a to mě běžně ani formule 1, ani vegetující zelenina nezajímá. Na film si pamatuji z dětství, má pro mě určitou nostalgickou stránku, nicméně jsem si vědom určitým problematickým aspektům. Ve své cynické dospělosti však vnímám, jak moc tento dětský francouzský film dělá mainstreamové snímky ze Spojených států až nechutně sterilní. Už jen třeba blbostí, že si herec Tvrdokožuse na férovku aspoň do některých scén nechal náušnici. Miluju.

Chápu komentáře zde, niácméně kupodivu já jsem se docela bavil - a to jsem tento film viděl poprvé až letos, tedy v r. 2024. A možná i díky tomu vlastně je mé hodnocení takové jaké je - tedy za mě docela dobrá oddechovka, u které lze vypnout a nic neřešit... P.S.: Půl neviditelné hvězdičky za cameo Michaela Shumachera <3 , který nás v tuto dobu, co píši tyto řádky, ještě neopustil, nicméně stále o něm nic nevíme a jeho tragický příběh o bytí/nebytí pokračuje dál.