Angličan v New Yorku (2009)

Jakkoliv je režijní provedení nedbalé (spíše evidující, než vyprávějící) a osobnost Quentina Crispa vystižena jen povrchně a neproblematicky (jak se mohla /a měla/ jevit svědkům jeho estetismu), výkon Johna Hurta zasahuje takovou silou, že tu proměnu sledované duše v plochou ikonu musím odpustit. Obraz, který Crisp ze svého života utvářel, jakkoliv neproniknutelný a dojem integrity vzbuzující, jistě nebyl jeho skutečnou podobou, a právě v hranici mezi dandyovskou maskou a tváří je smysl takového sebetvorného úsilí. Ostatně - předpokládám, že režisérovi šlo spíše o pietní echo legendy než o její rozrušení, a i to má (i s ohledem k teprve nedávnému Crispovu odchodu) smysl. Ovšem na druhou stranu: v legendách může dandy jen přežívat, zatímco v obrazech svých krizí může – věčně – žít. Ve zkušenosti pádu totiž nezůstává sám – ti, kteří vzlétají, k němu pohlížejí, sami bezpochyby předurčeni podobnému osudu.

Velké nadšení. Nejen, že všichni hrají úžasně a jako o život, ale film nastiňuje problematiku pro každého aktuální. Protože ne každý se setkal s diskriminovaným černochem nebo dětským psychopatickým vrahem, zato každý známe nějakého homosexuála. Nemyslím problematiku homosexuální menšiny v heterosexuálním světě, ale to, jak se homosexuálové dívají sami na sebe, což je prostor, kam heterosexuálové nevidí. Podobně jako kniha Líbeznice ukazuje svět 4% menšiny se svými módními úlety, s averzí homosexuála vůči neortodoxním homosexuálům, s problematikou homosexuality jako takové, neboť je zaměřena jen vůči heterosexuálním macho typům, kteří jsou ale právě pro homosexuály nedostupní. Quentin Crisp je (a byl) velmi vtipný a moudrý člověk a dokázal povzbudit svými názory každého. Protože všichni rádi slyšíme, že za své odlišnosti se nemáme stydět, ale být na ně pyšni, a že když žádnou nemáme, tak si nějakou musíme vytvořit.

Quentin Crisp je bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Jeho ironické glosování okolního světa mi tak trochu připomělo Marka Twaina, který, jak se v mnoha pramenech dozvídáme, dovedl v mžiku nalézt odpověď na sebezáludnější otázku a podat její odpověd tak, že okolí lapalo po dechu. (Dokonce jsem kdysi dávno četl knihu Twainových instantních výroků a moc jsem se bavil.) Crisp, jehož důvtip a sarkasmus si s tím Twainovým v ničem nezadá, měl po značnou část života pohnutý osud. Hrdě se hlásit k odlišné sexuální orientaci v předválečné době je opravdu o hubu. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo jeho nezdolná vůle k životu, ale nějak se mu i přes všechna příkoří podařilo dožít se velmi požehnaného věku. A zaplaťpánbůh, na sklonku života zažil i poměrně "šťastné" období, kdy po divadelních sálech New Yorku podnikl sérii Talk show, které aspoň na krátkou chvíli zajstily Quentinovi uznání, které si jistě zasloužil. A právě o tomhle období je Englishman in New York (volné to pokračování filmu Naked Civil Servant). Dílo plné důvtipu, hrdosti, humoru a přitom všem ještě lidsky dojemné. Děkuji, pane Hurt, děkuji, pane Laxton.

DŮSTOJNOST - to je to slovo, které mne napadlo po shlédnutí filmu... Nevím, jak skutečný pan Crips, ale John Hurt byl v této roli neskutečný a hlavně důstojný... A mimochodem, někdo tady píše, že mu jeho glosy připomněli Marka Twaina - no já bych si takhle nějak představovala spíše Oscara Wildea...

Tento film som si stiahol len kôli tomu, aby som vedel o čom, respektíve o kom, spieva Sting vo svojej rovnako nazvanej skladbe. Tak a teraz už viem. Mimochodom, John Hurt hrá neuveriteľne. Uveril som mu aj tú starobu!