Zlatá šedesátá S02E02 — Karel Kachyňa

Filmu obětoval Karel Kachyňa všechno. Byl jeho skutečným životem, do něhož zahrnul malé dětské příběhy i rozmáchlé historické fresky a politické metafory. V divácké poloze zprostředkovával výboje nové vlny, a podílel se tak na československém filmovém zázraku... Karel Kachyňa patřil k první generaci absolventů FAMU. V době omezených příležitostí během stalinské éry se v tandemu s Vojtěchem Jasným zaměřil na agitačně laděnou dokumentární tvorbou, která však přesvědčovala o výrazném filmařském vidění a sdílených sklonech k poetickému efektu. Samostatně debutoval pohraničnickou Ztracenou stopou (1955) a armádní tématika byla určující i pro jeho další snímky druhé poloviny 50. let. V tomto období si však našel i cestu k dětskému divákovi, čímž se začala odvíjet druhá významná linie jeho tvorby. V šedesátých letech definovaných nepolevující spoluprací se scenáristou Janem Procházkou přešel od lyrických příběhů dospívání k nekompromisním a syrovým společensko-kritickým dramatům. Páteř jejich společné tvorby tvořily kontroverzně přijímané snímky Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966) a Noc nevěsty (1967). Uzavřelo ji vypjaté psychologické drama Ucho (1970) s paranoidní atmosférou stravujícího strachu, které skončilo na dvacet let v trezoru. V dalších letech se Karel Kachyňa nevyhnul tvorbě poplatné normalizačnímu režimu, ale podržel si svůj poetický rukopis, sklon k obrazovému experimentu, lyrickou procítěnost a jemný smysl pro humor. Na konci 70. let opět dospěl k výrazné tvůrčí stabilitě, která si získávala přízeň i u mezinárodního publika.