Zlatá šedesátá S01E08 — Ladislav Helge

Pro režiséra Ladislava Helgeho znamenala politika vždycky více než umělecká koncepce. To sice jeho tvorbu v době stylistických výbojů 60. let odsunulo do pozadí, s časovým odstupem však prokázala svou trvalou hodnotu, přestože témata jeho filmů byla pevně spjatá s dobou vzniku... Cesta k filmu nebyla pro Helgeho snadná. Na FAMU nebyl přijat a jen díky vlastní iniciativě se v útlém věku stal asistentem Jiřího Krejčíka. A to byla velká filmová škola, kterou bohatě zúročil hned ve svém prvním filmu Škola otců (1957). Tímto kritickým dramatem o pokrytectví v socialistické společnosti se zařadil do čela reformních snah kinematografie postalinského období, záhy však i na něj dopadla režimní odplata. Jeho další, ještě nekompromisnější snímek Velká samota (1959) z prostředí jihomoravského zemědělského družstva narazil pro svoji bezvýchodnost a režisér byl nucen volit mezi optimistickým závěrem či koncem tvůrčí kariéry. Tenkrát ještě podlehl nátlaku, i když vnímat jeho další snímek Jarní povětří (1961) o generačním konfliktu na pozadí února 1968 jako ústupek režimu by bylo zjednodušené. Další Helgeho filmy v době nastupující nové vlny spíše čelily kritice – především kvůli neorganickému vnášení nových impulsů do skepticky laděných příběhů z dělnického prostředí. Svou filmařskou tvář našel znovu až v roce 1967 v odvážném politickém snímku Stud, který se však na plátna kin dostal pozdě – v době společenského uvolnění na jaře roku 1968. Helgeho aktivní občanská účast na obrodném procesu a vysoké funkce v organizaci FITES, jež bránila od poloviny šedesátých let tvůrčí svobodu, jej však z kinematografie vyřadily definitivně. Z Barrandova byl vyhozen mezi prvními, pracoval poté na poště a ke své profesi se vrátil už jen v rámci programů Laterny magiky v 80. letech.