Šumné stopy (2011)

Šumná města jsem vždycky milovala a pan Vávra mi přišel mile potrefený, přesto zábavný. Toužila jsem půjčit si celý komplet a vzdělávat se a bavit se... Dnes jsem usedla k TV, (popkorn a cola a pohoda), a pustila si tento cyklus o našich architektech v zahraničí, konkrétně díl o Zábřehu. Po deseti minutách Vávrova šišlajícího projevu jsem měla pocit, že ještě jedna minuta této exhibice, a začnu řvát, trhat si vlasy a rozbíjet nábytek. Teď, v tom blahodárném tichu, přemýšlím, co je špatně. Zhoršila se Vávrova řečová vada? Došla mu inspirace, smysl pro humor? Nebo se ze mě opravdu stala zapšklá nesnášenlivá babizna? Asi to nevyřeším. Možná to zase někdy zkusím, až zapomenu, jak nepříjemné to bylo.

je velká škoda, že stejně jako i seriál předchozí - Šumná města - uvádí stereotipně "vtipně" Vávra. Je velký rozdíl vidět ho a slyšet ve formě přednášky ilustrované projekcí fotografií na Dobešce v Praze, kde je svůj a vše má mírně kabaretní formu, která posluchače svou hravostí přenáší přes velehory nudných faktů. Televizní zpracování je ale opravdu něco naprosto jiného a zde se budu rozcházet v přístupu k tématu s lidmi, kteří v produkci Vávry hledají v prvé řadě zábavu, která je myslím spíše nepříliš zábavná hlavně díky rozsahu a i formě - tedy díky přičinění samotným Vývrou, kterého buď máte rádi nebo ho přímo nesnášíte a důvod pro zošklivění si Vávry je poměrně prostý - je to infantilní, hloupé a nanicovaté a v důsledku urážející ty, jimž jsou oba cykly věnované. Osobně bych preferoval seriózně zpracovanou látku pokud možno tak, aby míra zábavnosti a exhibice průvodce byla upozaděna například stejně, jako v dokumentech Davida Atennborougha, který má své momenty před kamerou, ale objevuje se poměrně sporadicky a do obsahu se projektuje jeho osobnost naprosto minimálně. Takto formálně uchopené téma české architektury a architektů by mělo mnohem větší hodnotu a přínos z hlediska prodejnosti formátu do zahraničí nebo z pohledu hodnoty nadčasového archivu. Obávám se totiž, že "Šumnost" s odchodem Vávry ze scény vyšumí a nezůstane nic jiného, než pachuť po propitém večeru...

David Vávra opäť hravo učí, tentoraz o budovách v zahraničí, postavených pôvodom Čechmi. Metóda spočíva v užasnuto načahovacom pohľade jeho šušľajúco básnickej kolohnátskej postavy, vystreľujúcej tu hlavou, tu nohami aj rukami po rôznych zasunutých, no často charakteristických znakoch stavieb. Humorne poučeným pohľadom žiakov rýmovane oboznamuje s realizáciami plánov tvarujúcimi dané mesto, občas sa pritom prepravujúc v územne príslušnom, a predsa často bizarnom dopravnom prostriedku. Podáva tak zároveň pohľad na premeny mestskej krajiny posledného storočia. Vďaka tejto metóde, modifikovanej do podoby uleteného jazykového kurzu, som sa už dávnejšie naučil obstojne nemecky. No a ešte dávnejšie ma naučil tancovať polonahé vlnivé kreácie v sprievode Arnoštkovho hitu (nezabudnuteľný Šimon Caban predstavujúci plavovlasého anjelského DJa s hlasom Martina Zbrožeka), ako je to tu všetko fajn, fajnové, keď si na diskotéke dá jeden čaj, druhý kolu a pritom je každý sám a všetci spolu.

Tentokrát "žasnoucí architekt" David Vávra diváka neseznamuje s architektonickou krásou měst(eček) českých (moravských a slezských), ale vydávává se po stopách českých architektů ve světě. Dělá to způsobem sobě vlastním, tedy inteligentním, srozumitelným a (v mezích možností) i zábavným. Je to VELMI bohulibý počin a řekněmě si upřímně, už taková smutná skutečnost, že naši přední (nejen) architekti, umělci, lékaři....., kteří dosáhli úspěchů a uznání ve světě, jsou u nás věsměs přehlíženi a nedoceněni. Jedním takovým příkladem za všechny budiž Antonín Raymond, jehož otisk ve světové (americké-viz spolupráce s velikánem Frankem Lloyd Wrightem) a japonské architektuře ( kde Raymondova škola (studio) pokračuje v jeho tradici a náhledu na architekturu jako takovou dodnes) je neoddiskutovatelný. Co říci závěrem: troufám si tvrdit (i díky Davidovi Vávrovi), že tento cyklus se musí líbit nejen "zasvěceným v oboru", ale zejména i širšímu publiku (okrajově se o architekturu zajímající). Děkuji(eme)- 80%

Od pokračování slavnýho cyklu o českých městech jsem moc nečekala, ale byla jsem nakonec příjemně překvapena, oba počiny jsou kvalitou srovnatelný. Vzpomínám si, jak jsem kdysi, po absolvování prvního dílu Šumných měst kroutila hlavou, jakej je Vávra už trochu protivně podivnej týpek, ale člověk si brzo na "Alles gute" pohledy do kamery a ujetý rýmování zvykne a je mu při sledování milo :-).