Skleněné srdce (2025)

Velká Netflixová produkce na vás dýchne hned od prvního dílu. To, že tento seriál stál fůru peněz je rozhodně znát – velké koncerty, spousta originálních písní, na kterých se údajně podíleli různí japonští muzikanti, a navrch výborné herecké obsazení v čele seSató Takeruem... Vzhledem k tomu, jak se před pár lety Netflixu povedl japonský seriálFirst Love (Písně lásky), jsem čekala, že i tohle by mohla být trefa do černého, což mi v podstatě potvrzovaly všechny ty nadšené ohlasy. Bohužel však přišlo obrovské zklamání. Ano, je to na první pohled líbivé, barvité, energické, natřískané hudbou… nicméně pod povrchem je to vnitřně prázdný, mizerně napsaný seriál, který hraje pouze na efekt. A scénář si opakovaně neláme hlavu s logikou. První dva díly byly ještě v pohodě a působilo to celkem slibně, avšak od třetího dílu dál to šlo s prominutím do pekla. Konec třetího dílu byl první velkou absurditou v řadě dalších absurdit napříč seriálem. Jak postavy přišly na to, kde Saidžó najít? Kde vzali tu jistotu, se kterou za ní jeli? A především(částečný spoiler), jak mohli v krátkém čase (max. několik desítek minut) zinscenovat živé vystoupení s přímým přenosem na malé lodi uprostřed otevřeného moře? I naprostému laikovi musí být přece jasné, že tak, jak je to podáno v seriálu, je to technicky neproveditelné. Tady nejde jen o nadsázku, ale jednoduše o holý nesmysl. V pátém a šestém dílu zaznamená seriál další propad, a to především na straně jednání postav. Čím dál víc se ukazuje, že i postavy jsou špatně napsané – chovají se divně, jejich reakce jsou buď nesmyslné nebo nepřiměřené, a to všechno postavám ubírá kredit. Navíc jim scénář, obzvlášť v pozdějších dílech, vkládá do úst čím dál plytčí fráze, které jako by neměly význam a působí pouze prvoplánově. Rychle mi došlo, že kamenem úrazu tohoto seriálu je především scénář, který jako by psal nějaký scenáristický amatér, plus režie, která si s některými scénami opravdu neumí poradit a působí to místy krkolomně. Vrcholem absurdity je šestý díl, to tady opravdu musím shrnout:(částečný spoiler)Jedna z postav, která má v danou chvíli vystoupit na koncertě, je v podzemních garážích koncertní haly pobodaná jakýmsi náhodným útočníkem (který se zčistajasna zjeví a stejně tak zmizí – WTF č.1), leží v kaluži krve a vypadá to, že na místě vykrvácí a umře. V garáži totiž nikdo není, až na fanynku, která to sice viděla, ale odešla pryč koukat na koncert, místo toho, aby pomohla (WTF č.2). Následně se však oběť útoku záhadným způsobem přesune rovnou do nemocnice, aniž by kdokoli z personálu koncertní haly věděl, co se stalo (WTF č.3). Ve stejný okamžik už začíná koncert bez něj a nikdo neví, kam se poděl. Zároveň však již média píší na internetu články o tom, že byl pobodán (WTF č.4), čehož si během koncertu všimnou skrze své mobily fanoušci. Ostatní účastníci koncertu se o tom tedy dozví z médií skrze fanoušky. Mezitím už onen pobodaný podstoupil v nemocnici operaci a leží na pokoji. Pořád jde o stejný okamžik, kdy probíhá koncert, a jiná postava si z koncertního pódia stihne odskočit za ním na nemocniční pokoj (WTF č.5). Přestože pobodaný byl ještě před chvíli na umření a právě podstoupil operaci, souhlasí odehrát zbytek koncertu na střeše nemocnice, kde se záhadně ihned nachystá veškerá technická podpora včetně kamerových kolejnic atp., aby šel udělat živý přenos (WTF č.6). Mezitím nevidíme nikde ani jediného doktora, který by tuhle šílenost povolil nebo na něj aspoň dohlížel (WTF č.7). Vše se v podstatě udá v krátkém čase jednoho koncertu a já byla z tak nesmyslného sledu událostí natolik vyplesklá, že jsem skoro nebyla schopná slov. Navíc se to pokouší být velmi sladkobolné, teatrální a dojemné, ale taková do nebe volající blbost má na mě osobně zcela opačný efekt. Bylo to spíš k smíchu. Za mě tedy scenáristické a režijní selhání. A v dalších dílech podobné nesmysly pokračují – máme tady vyumělkované zvraty a překážky, snahu o dojemnost skrze ukazování brečících fanoušků a smutnících členů kapely, hordu umělých stereotypů… nicméně nic z toho nefunguje právě proto, jak je to celé povrchní, příběhově nedotažené a nepřirozené. To se týká i vývoje vztahů mezi postavami. Romantika je tak umělá, předvídatelná a plochá, že je to až nudné. K čemu pak je, že v předposledním díle ukážou hezky zrežírovanou romantickou scénu, když zde chybí pořádně vybudovaná romantická linka? Přijde to vniveč. Chtělo by to nahradit povrchnost a vnější efekt za skutečný obsah, lépe propracovat postavy a zapracovat hlavně na smyslu a logice scénáře. Postavy totiž nemají v seriálu žádný reálný vývoj, a nestačí, že je hrají skvělí herci (zde tedy chválím Sató Takerua za jeho výkon, který byl i v rámci hloupého scénáře excelentní – v roli zapáleného muzikanta a svérázného hudebního génia byl maximálně přesvědčivý. Zároveň se v jeho charakteru hezky snoubilo sebevědomí s bezelstností. Takže palec nahoru za výkon). Musím říct, že nejlépe napsanou postavou byla paradoxně Jukino, třebaže jde o vedlejší postavu. Jako jediná totiž měla vývojový oblouk, a právě proto byla zajímavá. Ostatní stálo ve vší té plytkosti za starou bačkoru, včetně prvoplánového záporáka. Mrzí mě, že tento seriál nakonec nefunguje ani jako příběh cesty hudební kapely na výsluní (od začátku jsou totiž úspěšní, a všechny rádoby překážky postrádají váhu), ani jako romance, ani jako příběh o přátelství členů kapely. Nic z toho nebylo vybudováno, a i samotný závěr seriálu byl nakonec chabý a obsahově fádní. Ani sebelepší hudba a sebelíbivější repliky nedokážou zakrýt tu vnitřní prázdnotu. Shrnula bych to tak, že v tomto seriálu FORMA vyhrává nad OBSAHEM, přičemž se cílí na EFEKT, nikoli na VÝZNAM. Za mě promarněný potenciál, i když vnímám, že většině diváků zjevně ta vnější efektnost stačí, jinak si nedovedu vysvětlit tak skvělá hodnocení.~(2,3★)~

Tento žánr jde úplně mimo mě, ale rozhodnul jsem se dát tomu šanci. Pustil jsem si první díl, kde jsem byl svědkem asi tím největším vtáhnutím do seriálu, protože to random bubnování s klavírem v dešti bylo tak výborné ať už díky kamerovým záběrům nebo hudbě, takže jsem neměl na vybranou a musel jsem to dokoukat. Šablona týmového příběhu je sice naprosto obyčejná, dá se dohromady tým, ve kterým to začne skřípat, a poté nastane velký ending. Do toho tu máme i menšího záporáčka. Jenomže tu máme naprosto geniální obsazení. Nikdy jsem nečekal, že samurai Kenšin alias Battosai se stane zpěvákem, ale borec překvapil stejně jako celá kapela. Akari Takaiši byla skvělým přídavkem. I když tuhle hudbu neposlouchám, tak mi to přišlo naprosto v pohodě a líbí se mi ten tah, kde zároveň se seriálem vyšlo hudební album vzniklé TENBLANK. Seriál, který vykouzlí úsměv na tváři. Mé hodnocení:8/10

Tak já jsem se tady vůbec nechytla. Vypadalo to hodně zajímavě, ale bohužel jsem to v půlce druhého dílu utla, protože jsem se šíleně nudila. Hudba mě nezaujala, hlavní hrdinka mi přišla totálně nijaká a narozdíl od ní se na zpěváka a kytaristu sice moc pěkně koukalo, ale to mi nestačí k pozornosti, takže bohužel.

Živá hudba, herci hrají na svoje instrumenty https://www.youtube.com/watch?v=dUgbRwfyjXg a že je co poslouchat! Příznivci progrocku, metalu, potažmo fusion a se mají na co těšit. Je to drama o hudbě, nikoliv drama s hudbou... Úžasný výkon všech zúčastněných Takeru Sató se rozhodl stát výkonným producentem, nejen hercem v hlavní roli a přinést něco unikátního, co může Japonsko sdílet se světem. Seriál přináší příběh o nové kapele Tenblank, která hledá svůj zvuk a překonává těžkosti. Je to silný příběh, který vás zasáhne i dojme, i když to nečekáte. OST nutnost a Japoncům se skutečně povedlo něco jedinečného. Jsem na ně vážně hrdý, na všechny, co se na seriálu podíleli, bravo bravissimo.

Toto leto zabudnite na K-pop, nastupuje japonský rock. Ale nesúťažme, veď hudba nie je o výhre alebo prehre. Len si tak hrá. Preto je taká nádherná a zároveň desivá. Málokedy sa zameriavam na japonskú produkciu, ale tentoraz neľutujem, seriál bol nezabudnuteľný a niekoľko piesní mi ho bude stále pripomínať: A song for us to sing, Forever Eve a Lucky me.