Retro (2008)

Všechny díly nejsou na 5, to bych lhal, jsou tam i zcela nezajímavá a nudná témata. Ale uvedu 1 příklad za všechny. Retro-samoobsluhy. Martina Vrbová se vetře do domácnosti stalinistky Jiřiny švorcové a mámí z ní, zda vše za komunismu bylo? Jiřinka je evidentně nasraná a oslovuje jí Miláčku. Tedy s nervama v prdeli! Prý vše bylo. Režisér ihned prostříhá a tam jsou stesky vedoucích obchodů, co říkají, že nic nebylo! Já v tom komunismu žil, a vím, že nebylo nic, ani hajzlpapír! A stalinistka na kameru pár dnů před smrtí takto lže! Ať se některé díly povedly, či ne, díky těmto krásným holkám máme alespoň nějaký dokument. Nikdy nikdo už toto nenatočí. My pamětníci zemřeme a mládež to nezajímá. Mají jiné starosti, třeba kde bydlet.

Pořad byl vystaven několikeré kritice za idylizaci minulého režimu v rovině každodennosti. Zabýval se totiž vývojem jednotlivých oborů, komunit a činností během komunistické správy státu a tu si většina lidí bude pamatovat jinak než prominentní disident nebo i jen řadový antikomunista, jimž Noam Chomsky vyrazil dech znevažováním jejich utrpení (Olomouc, 5. 6. 2014) poukazem k latinskoamerické verzi disidentství. Antikomunisty pobuřovala vesměs apolitická dramaturgie pořadu, pojednávajícího tu o pivovarnictví, tu o automobilismu, tu o lázeňství a rekreování vůbec. No a protože to v rozporu se zkušeností režimem okradených rodin a svobodu slova postrádajících antikomunistů nevypadá dostatečně hororově, nepřijímají takovou reflexi/nostalgii zrovna s povděkem. Podle nich konsumenti tehdejších jistot a tehdy ještě v jejich případě možného pocitu jakési ekonomické spravedlnosti nemají právo na svůj pořad, kam by se na chvíli utekli před fádním europivem, spotřebiči s třetinovými životními cykly, podvodníky, zluxusněním kdysi normálních potravinářských standardů, ubohými mzdami, nedostupnými nemovitostmi a hlavně: propagandou, že to byla doba tuhé totality, prostupující ať policejním násilím nebo kádrováním každou životní akci, totality, která měla čtyři dekády nutit kritickou množinu lidí k něčemu, co vlastně nechtěli. A to je svým způsobem propaganda, která z těch konservativně komunistických kádrů dělá úplné génie. Gramsci, jenž se poválečného reálného socialismu nedožil, se zabýval trvanlivostí socialismu opravdu seriózně a když vypracovával politicko-strategickou teorii, zavedl pojem, jemuž sovětské a satelitní státy odpovídají tím, nakolik lidově ukotvené byly: kulturní hegemonie. Byla to transakce „vy nám pokrok, my vám funkce“, která neustála až právě křiklavé nárokové manko v konkurenci s kapitalismem na sklonku normalizace. Celou nekapitalistickou éru se tu totiž rostlo a přírůstek se dělil kolektivistickým algoritmem, ale protože národohospodářské cíle padly v roce 1968 za oběť geopolitice (i kvůli agresivním Yankeeům), tempo přírůstku začalo v kontextu západních ekonomik rapidně zaostávat. Retro určitě není tu dobu přikrášlující pořad, za nímž by stáli doboví prominenti a dnešní disidenti, protože na něco takového by koncesionářské poplatky parta z ČT nevybírala. Ty jsou tu hlavně od toho, aby se z nich vyplácely všemožné obskurní aktivity a nevysvětlitelné odměny řediteli. Ani já nemohu být nostalgikem, protože tu dobu znám z dat, filmových dokumentů a ostrých hádek mezi staršími spoluobčany. Mými předky byli statkáři, kterým byla vyvlastněna půda za účelem následného scelování, a i kvůli tomu budu hladovět, až dojde na blackout. Nevyrostl jsem s půdou, kopáním brambor a sázením mrkve jsem si žádné relevantní kompetence v zemědělství neosvojil. Poznal jsem ale taky rodinu, které nikdo na majetek z prvorepublikového obchodu se starožitnostmi nesáhnul, částečně s ním pokračovala neoficiálně, dokud tradici nepřerušila z důvodu nezájmu další generace. Rodina byla bohatá, s velkou zahradou za velkým domem, mohla si vyjet do Británie i do Dánska, a přitom žádné pravidelné výhody nepožívala. Hezky poprosila. A nadto celkem jasně rozumím tomu, jak zajímavými se někomu jeví křivdy dávné minulosti s nárůstem zhoršujících se poměrů polistopadového vývoje. Proto si radši čas od času dopřeju trochu toho informačního disidentství a přečtu si třeba článek, jako je ten z 22. 7. 2020 na stránkách Argumentu: Cestování za socialismu aneb Jak to chodilo v údajném zadrátovaném koncentráku? Pavel Janíčko (akademický makroekonom a ředitel výzkumného centra pro socioekonomická studia) - CITACE: Na jedné z mých lékařských prohlídek jsem se nedávno setkal s docela sympatickou mladou doktorkou. V průběhu vyšetřování jsme lehce klábosili o koronavirové situaci a o omezených možnostech cestování. Paní doktorka z ničeho nic prohlásila, že ona sice ten „komunismus“ nezažila, ale že si teprve teď uvědomuje, jak to muselo být hrozné, když se nikam nesmělo. Na to jsem jí opáčil, že já jsem v socialismu prožil svá mladá léta a že se sice tolik necestovalo do některých exotických lokalit, ale zase jsme neměli desítky tisíc bezdomovců a milión lidí, kteří nemají prostředky, aby zaplatili svým dětem obědy, a z tohoto hlediska se mi zdá tento režim méně demokratický a méně kvalitní. Paní doktorka překvapeně řekla „Myslíte?“ a konverzace se přesunula k mému zdravotnímu stavu. ¶ Ke svému překvapení jsem ale zjistil, že i já, ačkoliv se snažím být pokud možno imunní vůči současné prokapitalistické propagandě, jsem si trochu osvojil její pohled na cestování v současnosti jako na nepochybně pozitivní posun ve srovnání se situací v předlistopadové době. Konec konců už třicet let neposloucháme nic jiného, než jak minulý režim zavíral lidi doma a ti se mohli vyžívat tak jenom na svých chatách a chalupách, aby unikli z panelákových králíkáren, takže i lidé kritičtí k současnosti se stávají obětí Goebbelsovy zákonitosti ve smyslu stokrát opakované lži, která se stává pravdou. ¶ Tak jsem si dal trochu práce a zasurfoval jsem na internetu. Odrazil jsem se od klasického propagandistického klišé současnosti v tomto znění: „Cestování během socialismu mělo u nás značné limity. Zvlášť po roce 1968 se nesmělo skoro nikam a k moři do tehdejší Jugoslávie směli jen vyvolení.“ ¶ Zapátral jsem ve své paměti a vzpomněl jsem si, jak jsme s rodiči byli u moře v Bulharsku, s manželkou pak v Jugoslávii, s kamarády v Rumunsku, se školou v SSSR, pobyty u moře v NDR a Polsku ani nepočítám a já koneckonců jsem coby student na VŠE dostal příslib a výjezdní doložku na „Západ“, konkrétně do Skandinávie. Manželka rovněž v předlistopadové době byla individuálně tři týdny se svou matkou (v té době už vdovou a průměrně placenou úřednicí) v Anglii a NSR. Celá jejich rodina cestovala minimálně ob rok k moři do Jugoslávie, manželka pak ještě s podnikem do Finska. A to nebyli v žádném případě „vyvolení“, naopak tchýně pocházela z kulacké rodiny a netajila se kritickým postojem k socialismu. Rovněž řada mých známých nejenže cestovala po různých socialistických zemích, ale dostala s různou formou i na Západ. A to samozřejmě ani nemluvě o tuzemské rekreaci, která byla zcela samozřejmě dostupná všem. Především na odborářské bázi. Na rozdíl od Západu k tomu všemu ovšem měla skutečně spousta lidí i různé rekreační objekty ve svém vlastnictví, viz skvělý seriál „Chalupáři“. ¶ Nicméně třeba je to jen můj zaujatý subjektivní dojem, řekl jsem si. Třeba jsem byl jen uplácen tím zločineckým režimem a realita mi byla skrytá. Tak jsem zavítal na stránky ČSÚ a našel jsem tyto údaje: „V roce 1988 z ČSSR vycestovalo 7,3 milionu občanů, z nichž 687 tisíc mohlo navštívit nesocialistické státy. Tuto výsadu tak měl zhruba jeden z dvaceti obyvatel tehdejšího patnáctimilionového Československa. Hlavní proud o síle 248 tisíc osob zamířil do západního Německa. Dovolenou zde strávilo 128 tisíc z nich s průměrnou délkou pobytu 11,3 dne. Druhou nejoblíbenější kapitalistickou destinací bylo Rakousko se 136 tisíci návštěvníky z Československa, přičemž 59 tisíc zde strávilo dovolenou o průměrné délce 7,3 dne. Dalšími v pořadí byly Itálie (46 tisíc, z toho 26 tisíc na dovolenou s průměrnou délkou 13,8 dne), Francie (35 tisíc, z toho 19 tisíc na dovolenou o průměrné délce pobytu 15,6 dne) a Švýcarsko (38 tisíc, z toho 25 tisíc na dovolenou o průměrné délce 18,1 dne).“ Čechoslováci vyráželi těsně před pádem komunistického režimu na dovolenou dokonce i do Spojených států. Celkem jich toto „hlavní kapitalistické hnízdo“ v roce 1988 navštívilo osm tisíc, z nichž dovolenou tam strávilo sedm tisíc občanů ČSSR. Průměrná délka pobytu byla impozantní, protože dosáhla 55,4 dne! Kolik našich občanů se z cesty do kapitalistické ciziny nevrátilo domů, již oficiální statistiky neuvádějí. ¶ Poměrně sporadické výjezdy do kapitalistické ciziny předčily milionové počty cest Čechoslováků na dovolenou do socialistických zemí. Do východního Německa odjelo na rekreaci 2,4 milionu osob, do Maďarska 1,8 milionu, do Polska 772 tisíc, do SSSR 252 tisíc a do Jugoslávie 326 tisíc. ¶ Takže v době, kdy se „nesmělo nikam“, do zahraničí v průběhu jednoho roku vycestovala polovina obyvatelstva tehdejší ČSSR. Dokonce i přes ty zadrátované hranice se dostaly statisíce lidí. Tedy když si to trochu vynásobíme počtem let „normalizace“, kdy se nikam nesmělo a na Západ už vůbec ne, tak dojdeme k několika milionům lidí, kteří se za ty „dráty“ dostali a viděli ten kapitalistický zázrak na vlastní oči. Kupodivu se nám počty obyvatelstva zvyšovaly a ti lidé se dokonce do toho komunistického marasmu vraceli. ¶ Abych své zamyšlení nějak vypointoval, nedávno jsem v TV zachytil v souvislosti s cestováním v době koronaviru jakýsi průzkum o tom, kam se chystají Češi na dovolenou. Z něj mj. vyplynulo, že 30 % lidí nikam na dovolenou dlouhodobě ani krátkodobě nejezdí. Tak mě napadlo, jestli jsme se do toho koncentráku nedostali až teď po třiceti letech triumfu demokracie a lidských práv, jenže teď není pozice těchto osob způsobena nějakými byrokratickými restrikcemi, ale sociálním apartheidem kapitalismu.

Výborný program ukazujúci pestrosť chudobnej a jednotvárnej éry, o ktorej si dnes kdekto myslí, že vie všetko. Že bola nesloboda a že vládol ( tu tuhší, tu voľnejší) režim neznamená, že to z najrozličnejších aspektov nebola zaujímavá a pestrá doba, možno práve naopak, rozhodne však minimálne rovnako pozoruhodná než dnešný uniformovaný zbesnelýý kapitalizmus. Namiesto strany prikazuje obchoďák.

Dokument, který ukazuje život, práci a kulturu před rokem 1989. Musím říci, že jsem si díky tomuto pořadu opět vzpomněl na sposty zajímavých momentů, výrobků nebo kulturních pořadů, jediné čeho se bojím je, že tento pořad působí nostalgicky a příliš onu dobu idealizuje. Jenže, která generace neidealizuje svou dobu a život. 3*

Taky jste prvního cucáka získali na drakokačerech za ječivého zvuku Davidových poupat? Když Vám uvědomělý říďa, tchán Oblastního tajemníka a důvěrník STB sděloval, že není moudré mlátit na pěstitelkách Nejedlého lopatou do hlavy jenom proto, že je jeho matka též členem učitelského sboru, sladilo Vám sliny na patře umně skryté Pedro? Nachytala Vás mamina ve chvíli, kdy jste se poukoušeli dederónského gumového indoše připustit se sestřenčinou tuzexovou bárbínou? Chybí Vám jovo, POMpela, broňa, céčka, milde-sortky a selectky, bastosky či stařenky bez filtru? Pragovka, Liaz, Jawa, igráčci a igelitový hajzlpapír? Tak si to občas pusťte, nostalgii se meze nekladou. Takhle nějak se cítily naše babči, když z rádia zahrála řízná Moravanka.