Mozart v džungli (2014)

Žánrově má Mozart in the Jungle asi nejblíže k dramedy, ačkoliv tu nejsou vyloženě sitcomové gagy, ani žádné velké drama, ale hlavně všudypřítomná pozitivní energie (ačkoliv nějaké ty problémy nebo podrazy mezi muzikanty se samozřejmě taky najdou). Byť se seriál propaguje mottem "sex, drogy a vážná hudba", ve skutečnosti to zas taková divočina není a i když na všechna tři slibovaná potěšení pravidelně dochází, není to nic explicitního (tedy, vážná hudba tam samozřejmě explicitní je, sex a drogy už moc ne). V tomto ohledu další Entourage či Californication nečekejte.

Z řad herců samozřejmě exceluje zkušený veterán Malcolm McDowell, ale mnohem víc pozornosti na sebe strhává mírně exotický Gael García Bernal, jenž přesně ztvárňuje temperamentního umělce, který je přitom živoucí a dýchající lidskou bytostí, není redukován na schematickou figurku „podivínského umělce“. Však si za to taky zaslouženě odnesl Zlatý glóbus. A konečně je třeba zmínit i Lolu Kirke v roli Hailey, divákovy průvodkyně zákulisním světem vážné hudby a všech jejích nevážných aspektů. Na filmová a televizní ocenění to sice není, ale za tak okouzlující ztvárnění mladé talentované ženy, jíž by mohl svět ležet u nohou, si zaslouží přinejmenším naši pochvalu.

Pro vychutnání si nabízené podívané ani není potřeba mít rád vážnou hudbu, stačí mít vztah k hudbě obecně. Láska k ní totiž prostupuje celým seriálem a to se daří přenášet na diváka bez ohledu na to, jestli tíhne víc k rozmáchlým symfoniím nebo k tvrdým kytarovkám. Zmínku si zaslouží i povedená znělka, v každém díle trochu jiná a vždy si hrající se zvuky klasických nástrojů a abstraktními vizualizacemi.

Povedených hudebních seriálů v televizi moc není, Mozart in the Jungle mezi ně však bezesporu patří. Není to seriál, který byste za každou cenu museli vidět, není to brilantně vystavěné drama ani perfektně vypointovaná komedie, ale prostě velice příjemná, feel-good záležitost, která vám nevyvolá zvýšený tep strachem o postavy ani křeče od smíchu, ale spokojený úsměv. Nic víc, nic míň. Ale ono to vůbec není málo.

Dramedy je těžkej žánr, možná vůbec nejtěžší. kvalita jednotlivých dílů je jak na houpačce, nebo možná lépe řečeno na horské dráze, ale nelze tomu upřít obtížně popsatelný kouzlo. Lola Kirke a G. G. Bernal jsou extrémně sympatická dvojka doplněná skvělou plejádou dalších vymazlených figurek. Já bych asi na Haileyin koncert zašel a asi bych zaskočil i k ní domů;)

Komediálna dráma úplne z iného súdka, než by človek očakával. Výstredné postavy ťahajú celý seriál, potrebujú však nejaký čas, aby ich divák spoznal. Okruh ľudí okolo NY orchestra je všetkým len nie normálnou skupinou milovníkov hudby. Seriál sa vyznačuje brutálnou nevyrovnanosťou a je na škodu, že sa scenáristi nedokážu ešte viac utrhnúť. Sú to však skvelé charaktery pobláznených hudobníkov, vďaka ktorým tá slabá polhodinka vždy ubehne ako nič. Po dvoch sériách zatiaľ 3/4*.

Škoda, Škoda, že se tvůrci nedokázali rozhodnout o čem to má být, není to ani moc komedie, ani drama, ani romantika, a není to ani nijak zvlášť o hudbě, jak by se podle námětu mohlo zdát. Takže první série je tak trochu o ničem, k symfonickému orchestru sice nastoupí supergenální dirigent, ale my se ani nedozvíme v čem vlastně ta jeho genialita spočívá. V tom že slyší hudbu ve zvucích města? V tom že ho napadne vzít hudebníky a hrát venku v přistěhovalecký čtvrti? Bohužel se v seriálu o hudbě jen prázdně plká. V druhé sérii už se autoři trochu rozhodli, takže je to trocha romantiky a trocha dramatu, no nebylo to rozhodnutí nejlepší, ale aspoň nějaký. Takže jedinou devízou seriálu je 2 a půl hodiny s GGB, což vzhledem k tomu, že s těma šedinama vypadá líp než kdy dřív, není zas až tak k zahození. Vidím to mezi 3 - 4. // 3. série - první 4 epizody s afektovanou divou jsou takřka k nevydržení, pokud by se v Benátkách takto odehrávala celá sérii, nevím jestli bych se donutila to dokoukat. Ale v půlce se vše vrátí do starých kolejí k orchestru, do starých kolejí fádního děje, kdy se vlastně nic moc zásadního nestane a poslední epizoda dala předzvěst tomu, co se bude dít v následující sérii.

Pilot I. série je ze všech dílů nejhloupější a nejbulvárnější, nenechte se odradit. Je to příjemná, lehce excentrická, přátelská orchestrální fantazie, taky trochu lovestory, nic moc střízlivě uzemněného či smrtelně realistického (charaktery ovšem jako by mnohým hráčům z oka vypadly). Kompetice extrapolovaná v I. sérii do komického extrému i zábavné nápady v II. sérii jsou určitě plus. Seriál srší optimismem, má grandiózní šmrnc, pohltivé tempo, hravý humor, dojemné chvilky, sympatické herce a pochopitelně ten nejlepší (i když hitovkový) soundtrack.„The orchestra is my family. I won’t let anyone or anything hurt it.“