Magické hory (2009)

Nechápu co se všem nelíbí. Václav Cílek zde zastupuje řekněme vědeckou stranu a hovoří o tom jak hory vznikly, formovaly se, jak to ovlivňovalo lid a kulturu, kdežto Květa je zde jako rozevlátá umělkyně a jakože zástupce duchovna, které odciťuje věci, které věda nedokáže popsat. Dokument z produkce od BBC to asi není, ale myslím, že to asi ani nebyl záměr.

Osobně s tímto dokumentem nemám problém. Květa Fialová tu sice mluví z cesty, ale nemůžu ji upřít nadšení pro naše české hory a vrchy. Stejně tak na tom je i Václav Cílek, který z cesty už rozhodně nemluví a poměrně přesně popisuje geologii našich pahorků napříč republikou. Což vlastně dokázal i v jiných seriálech České televize.

Dokumentární seriál Magické hory se dostal do mého zorného pole zejména kvůli Václavu Cílkovi, který nás provázel coby moderátor tímto pozoruhodným dílem. Tohoto pána velice obdivuji, jelikož dokázal zpopularizovat tak nudnou vědu jako je geologie a také zato, že netradičním způsobem přinesl na TV obrazovky nové pořady z řad historie a přírody. Smekám před vámi pane Cílku za váš počin a díky za to, že se jako chodící studna historických informací s námi o své vědomosti podělíte. Magické hory nás ve třinácti dílech - mimochodem nevíte proč mají seriály takový nešťastný počet částí - provedl po českých kopcích, přičemž některé z nich jsou notoricky známé. Začali jsme na legendárním Řípu, kde jsem byl jako dítě se školou a tak jsem si toho už z této výpravy moc nepamatoval. Byl jsem tedy rád, že jsem se o naší legendární hoře, opředené různými mýty dozvěděl nové informace - například mne zaujalo, že Říp býval holý a byl z něho pěkný výhled - dnes by náš praotec Čech toho z vršku moc neviděl. V druhém díle jsme se podívali do mé nejoblíbenější krajiny, čili kouzelného Českého ráje a vylezli jsme na horu Kozákov. Byl jsem tam roku 2012 s rodinou a celý ráj jsem měli jako na dlani i bez rozhledny, a pak stačilo přejít na druhou stranu a kochali jsme se výhledy na Krkonoše a další hory a kopečky či hrady. Třetí díl zavítal do moravských Beskyd a hlavně na další legendární horu Radhošť, kde jsem byl už dvakrát. Vždy jsme se na Radhošť vydali z Pusteven, kde jsme obdivovali soubor výletních ubytoven Pustevny slovenského architekta Dušana Jurkoviče a cestou jsme se zastavili na vyhlídkovém altánku Cyrilka a poté i u sochy slovanského boha Radegasta a ještě dále u sousoší prvních věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Následoval návrat do Českého ráje, když jsme se s dvojicí moderátorů podívali do města Jičín, přilehlé Valdštejnské lodžie s úžasnou alejí, která obě místa spojuje, dále na zničený hrad Veliš, další hra Trosky nebo do Prachovských skal, kde jsme byli už také vícekrát. Všem turistům ona místa doporučuji, jsou to nádherná místa. V pátém díle jsme zamířili za za třetím nejkrásnějším výhledem na světě, který se podle přírodovědce a zakladatele moderní geografie Alexandera von Humboldta naskýtá z hromové hory Milešovka. Zatím jsem tam nebyl, tak to nemůžu posoudit, ale už se těším až se z nejvyššího masivu Českého středohoří a největrnější a nejbouřlivější hory u nás rozhlédnu, přičemž snad budu mít štěstí na počasí. V šestém díle jsme se opět ocitli v kraji, kde to neznám a to na Kleti, což je nejvyšší hora Blanského lesa, jenž tvoří obří předsunutý masiv Šumavy, ze kterého jsou vidět prakticky celé jižní Čechy a za dobré viditelnosti i hřebeny Alp. Byla zde postavena první kamenná rozhledna v Čechách, takže se sem moc těším. Kromě toho jsme se seznámili s hradem Dívčí kámen, který byl obydlen už v době bronzové a s keltským oppidem na temeni protějšího kopce jménem Třísov. V sedmém díle jsme se opět vrátili do míst, kde už štáb natáčel a tentokrát to bylo České středohoří a možná méně známá hora Radobýl, na kterou musím někdy vylézt. Totéž platí legendární hoře Blaník, ve které podle pověsti odpočívají rytíři aby v nejhorší chvíli vylezli ven a zachránili české království. Bohužel je nenašel ani pan Cílek a to na to hledání nebyl sám, neboť celým seriálem měl doprovod v podobě Květy Fialové, hrající si zde na jakousi mírně bláznivou kněžku. Tato dvojice byla opravdu velice kontrastní, zatímco geolog a vědec Cílek pro nás měl solidní a podložené informace, paní Fialová jeho fakta nabourávala pověstmi a lidovými rčeními z dob dávno minulých - inu jako zmíněná kněžka o tom věděla své. Někdy mi to však připadlo až trapné, ale scénář byl asi takový a paní Fialová se pro tuto roli náramně hodila. Ostatně jsem musel obdivovat, jak v jejím věku ještě vypadala vitálně a rozum měla mdlý maximálně kvůli napsanému textu. V devátém díle jsme zamířili opět na Moravu a na mýtický Hostýn, který obývali Keltové, kteří odtud kontrolovali Jantarovou stezku, po které putovaly karavany se zbožím mezi Baltem a antickým světem. Přestože jsme na Hostýně už byli vícekrát, rádi jsme se podívali v TV na poutní baziliku Nanebevzetí Panny Marie, starou kamennou rozhlednu či na krásnou křížovou cestu, kterou navrhl slovenský architekt Dušan Jurkovič ve slohu inspirovaném lidovou tradicí. Desátý díl nás přivedl přes úchvatný Obří důl na českou nejvyšší Sněžku, kterou je hora o výšce 1602 metrů a také do útrob této hory, v níž byly za staletí vykutány téměř čtyři kilometry štol a část byla díky albeřickým speleologům zpřístupněna turistům. Sněžka patří k nejchladnějším místům v republice a ještě jsem tam nebyl, ale moc se na ni netěším kvůli velkému počtu turistů v Krkonoších. Moje maličkost zavítala již několikrát na naše nejteplejší místa, čili na Pálavu, která se na soutoku tří řek – Dyje, Svratky a Jihlavy – pod Pavlovskými vrchy, se proslavila bohatými archeologickými nálezy, které dokládají dávné osídlení lovci mamutů a soškou Věstonické Venuše, která je považována za nejstarší keramickou sochu na světě. Také my jsme se podívali osobně na místo, kde u Pasohlávek sídlil vojenský tábor desáté římské legie, kterou pravidelně navštěvoval římský císař Marcus Aurelius a právě tady zřejmě psal proslulé Hovory k sobě. V předposledním díle jsme vyšplhali na Bezděz, odkud jsme kdysi osobně shlédli čtvrtinu Čech a kam nás přivedl skvěle zachovaný raně gotický hrad s původní omítkou, který se stal zřejmě nejslavnějším královským žalářem, protože nedobrovolně prožil řadu měsíců teprve sedmiletý Václav II., kterého tady nechal uvěznit markrabě Ota Braniborský. Jednu z našich dovolených jsme strávili Velkého rybníka, který byl až koncem čtyřicátých let přejmenován na Máchovo jezero a i my jsme osobně shlédli sousední rybník Břehyně, který obklopují rákosiny, rašeliniště, mokřadní louky a už v roce 1933 byl vyhlášen přírodní rezervací. V poslední epizodě třináctidílného cyklu Magické hory jsme zavítali na Petřín, a předtím jsme se plavili po řece Vltavě v okolí Karlova mostu, po němž jsme se i my prošli. Díky seriálu jsme ale viděli fragment původního Juditina mostu a pan Cílek nám o něm pověděl hodně zajímavých informací. Každopádně pořady jako byly tyto hory by měly být vysílány a hlavně natáčeny častěji, aby si Češi uvědomovali, jak máme u nás doma krásnou krajinu s bohatou historií, kterou by nám třeba v USA mohli závidět - včetně těch hradů a zámků. Potěšilo mne také, že se nesourodá dvojice na legendární vrcholy vždy vydala z nějakého blízkého místa a cestou se zastavila u zajímavých staveb nebo přírodních úkazů, o kterých jsme se také něco dozvěděli. Na závěr dodávám, že jsem tento seriál viděl už několikrát a stal se pro mne takovým dospěláckým večerníčkem a proto ode mne Magické hory dostávají tři horské hvězdy ***.

Cílek má strašně načteno a umí to pospojovat. Možná je divnej, ale co, tomuhle rozumí a mýty se musí živit , jinak zaniknou. Na druhou stranu ho doprovazi super píča 3000 která se nedá vystát ani jednu větu . Nakonec se seriál uchýlí k málo informacím a jen objímání stromů... Bohužel , některé jiné Cílkovy "projekty" jsou určitě lepší !

Pan Cílek toho mnoho ví a dovede o tom zajímavě vyprávět, jako málo kdo. Umí dávat věci do souvislostí, nahlížet na ně z nezvyklých úhlů. A přesto se na tento cyklus nevydržím dívat – trpím. Že je česká krajina neustále snímána takto diletantsky, jako by kameraman už nebyla umělecká profese ale jen reportážní záležitost, to už je bohužel u nás pravidlem. Ale zdá se, že tento seriál snad ani neměl dramaturga a snad ani režiséra. Výsledek působí značně chaoticky – jako by si Cílek s paní Květou vyrazili vždy ve smluvený čas na výlet – za jakéhokoli počasí – a tu máš, diváku, jejich domácí video! Plné patosu, nechtěného humoru a nepřehlédnutelného „jiskření" mezi oběma protagonisty. Chvílemi máte pocit, že pan Cílek má chuť vzít Květu s tou svojí holí po hlavě... jindy zase z paní Fialové přímo čiší jakási rozladěnost, pramenící možná z toho, že výkladům pana Cílka ne úplně rozumí. Sledujeme dva nesourodé průvodce, kteří nám zjevně chtějí a mají něco sdělit, ale vlastně se k tomu sami přes sebe nedostanou.