Letící delfín (1989)

Zdá se, že nejlepšími starými seriály jsou ty, které se nevysílaly. Nejprve mě uchvátily Zákony pohybu, které se kdysi odvysílaly jen jednou (a trochu se dá pochopit, proč tomu tak bylo), nyní je to Letící delfín. Ten si odbyl premiéru dokonce až několik desítek let po natočení. A u mě to dotáhl k maximálnímu hodnocení i přes mnoho na první pohled i poslech zjevných nedostatků. Sterilní dokonalost by ani neměla šanci udělat takový dojem, který by k absolutnímu hodnocení vedl. Ve zdejších příspěvcích zaznívají přirovnání k Inženýrské odysee. Ta také zachycuje vývoj nového výrobku a jeho úskalí, jenže tam se vše odehrává v papundeklových interiérech. V Letícím delfínovi se dostaneme na letiště, vidíme záběry z dílen, z laboratoří, zkrátka a dobře, z obrazovky smrdí to úsilí a všechna ta práce. Dalším plusem seriálu je to, že si skutečně hledí svého profesního zaměření, čímž získává téměř dokumentární charakter. Nemáme zde dokonalé postavy, máme zde zcela reálné situace a reálné pocity, které vyvolávají různé reakce jednotlivých aktérů. Ať je to totální ponoření do práce, pochybnosti, hledání příležitostí a dojde samozřejmě i na intriky, které však nespřádají karikatury, na které jsme zvyklí z moderních i starších seriálů, ale skuteční lidé z masa a kostí se svými ambicemi i pochybnostmi. Bez nějaké té vztahové linie se neobešel ani tento seriál, jsou tu dvě. Jedna se týká hlavního hrdiny, vedle kterého tu sice existuje partnerka (později manželka), ale on by ji asi nejspíše bez váhání vyměnil za sadu funkčních lopatek do motoru. K jeho polidštění dochází až na konci, kdy se vývoj letadla chýlí ke konci a kde už jeho další osud není v jeho rukou. Druhá vztahová linie je ještě méně pochopitelná, stejně jako její rozuzlení, ale i ta slouží spíše jako kulisa k tomu, abychom lépe poznali další aktéry. Hlavní hrdina Velinský projde určitým vývojem z nekompromisního fantasty v rozvážného šéfa týmu, nakonec si i všimne, že má ženu a dítě. Máme zde testovacího pilota, který čím je nesnesitelnější na zemi, tím větším borcem je ve vzduchu. Ale jen, když si získá uznání ve vzduchu, dá se s ním vycházet i na zemi. Máme zde ředitele vývoje v podání Ladislava Chudíka. Ač jde o roli značně sovovskou (a dokonce zde máme i podobný oblouk, kdy se ředitel Solan stává jakýmsi mentorem dávajícím rady z důchodu), dokázal ji Ladislav Chudík odlišit natolik, že v něm nevidíme stejnou osobu. Pokud jde o děj, vidíme úskalí vývoje nového výrobku na každém kroku. Kde je v Inženýrské odysee naznačeno, že je na výrobek nutno užít mnoha koupených patentů ze zahraničí, tady se koketuje i s dovezeným západním motorem, dokonce se s ním i testuje. Pikantní je, jak jednoduše se přijímají rozhodnutí na nejvyšších místech (zastavte vývoj stávajícího, skoro hotového letadla, a začněte vyvíjet proudové), zatímco ve vývoji každá malá změna může přivodit řadu problémů. Jestliže je celý seriál jakýmsi holdem leteckým vývojářům, na konci se dočkáme i jakési metafory, kdy je starý profesor, jenž kdysi všechny vývojáře učil, nemilosrdně vyveden z letiště, když na dálku sleduje nové MIGy. Staré zásluhy jsou dávno zapomenuty, ale letadla létají dál.

Budovatelský etos v reálně-socialistickém podání.1)  Tak si to spočítáme. Máme tu amatérský outlook seriálu, bezkrevné herecké výkony (29letý Edward Tomas vskutku září) a suché, nezajímavé dialogy (41letý scenárista a režisér Vladimír Kavčiak)._____ 2)  Nedivím se, že jsem seriál v době svého vzniku ani nezaznamenal._____ 3)  Možná, kdybych byl vášnivý fanda historie letectví... ale já nejsem._____  4)  Jinak vše poněkud podrobněji již vystihl Big Bear**.                          .                        .                        .                     .

Spíše odborný seriál pro úzkou skupinu diváků. Aby dosáhl širšího záběru, je zde poněkud uměle přidán vztahový propletenec, který však na mě působí příliš nevěrohodně a nuceně. Seriál popisuje podrobně v téměř 8 hodinách vývoj slavného letounu L-29. Naivně jsem se těšil na vyvrcholení a soutěž konkurenčních prototypů v Moninu u Moskvy (v seriálu nazván Porošino), kde vygraduje napětí a bude vidět zákulisí soutěže, popř. i jiné typy letadel. Tomu se však tvůrci rafinovaně vyhnuly v posledním díle hláškou „jistě vyhrajeme a já bych tam byl zbytečný a budu mezitím pracovat na novém prototypu“. Jako zajímavost mohou působit hlášky jemně popichující režim s vidinou blížící se revoluce: ´Nepovolí nám investice, protože jsme si„zapomněli ten úspěch naplánovat.“´, „Na poroučení větru, dešti nejsme dost moudří.“ a nebo, že rozsáhlá vývojová konstrukce s jedinečnými úspěchy „může získat jen 3 byty“ pro zaměstnance a že hlavní konstruktér jezdí do práce na kole.

Silný nádech socialistických vzdělávacích pořadů formou pseudo biografie ing. Jana Vlčka. Ale z hlediska technického zpracování vysoce odborného tématu o konstrukci ve vývojovém středisku, musím říci, že pro mnohé nudné téma zvládl Vladimír Kavčiak na jedničku. Možná je mi tento svět za prknem poněkud bližší než ostatním, a proto i přes všechny kudrlinky v podobě řešení mezilidských vztahů jsem si vychutnával každou minutu.

Obávám se, že tenhle seriál jsem nějak nepobral. Už rozlišit toporné hlavní postavy, které vypadaly podobně a podobně taky blábolily, bylo dost těžké. Ještě že jednoho z nich daboval strašný Ivan Vyskočil, nebo co, tak jsem se občas chytil. I ty buchty v seriálu byly nějaký ošklivý a i když ta míň ošklivá ukázala kozy, stejně sem nepobral jejich myšlenkové pochody. Okolní křoví bylo někdy i dobře zahraný (když to náhodou byl vyjímečně herec), ale kde nejsou dialogy a spád, je to stejně k ničemu. Rovina týkající se vývoje letadla byla nudná a svou pitomostí to nezachraňuje ani ta osobní. Výprava a letadla pěkný, ale totálně zmateně udělaný a sestříhaný, kamera byla podivná, scény končí upřeným záběrem na nějakou nevzhlednou obludnost, některé nájezdy dělal kameraman s parkinsonem v pokročilém stádiu a to nemluvím o vycpávkových průstřizích působících zaručeně věrohodně. I proto, že po prvním dílu naprostonebylojasné, jak to dopadne a tak nakonecnepřišlopřekvapení. Jen další nudný fráze. Až do konce. Jedna hvězdička za techniku, ale ani kvůli ní to za to vlastně nestojí.