Letecké katastrofy S03E01 — Na vlásku

Devatenáct let létal Boeing 737 několikrát denně mezi Havajskými ostrovy, když se mu za letu odtrhla klenba kabiny! Připásaní cestující v šíleném letícím kabrioletu bez dechu sledovali pokus kapitána o přistání.28. dubna 1988 krátce po 13.25 místního času se na letišti Hilo International Airport chystal ke vzletu Boeing 737 společnosti Aloha Airlines, na jehož palubě se nacházelo 90 cestujících a 5 členů posádky. Cílem letu č. 243 bylo Honolulu, kde měl letoun podle plánu dosednout za zhruba 35 minut. Při tak krátkém úseku zabere nejvíce času stoupání do výšky, které trvá téměř dvacet minut. Letušky tak podávají občerstvení již v této fázi. Let probíhal hladce, ten den bylo to nejlepší možné počasí. Pro většinu cestujících, stejně jako pro posádku, byl tento let rutina. V 13.46, kdy se letadlo již nacházelo v požadované letové výšce, se z ničeho nic ozvala exploze, která utrhla část trupu. Nad prvními pěti řadami chyběl strop a místo něj se objevila obrovská díra. Cestující na palubě se ocitli v neskutečném vichru. Všechno kolem létalo. Pro jednu z letušek, která v momentě exploze stála v kritickém místě, se výbuch stal bohužel osudným, její tělo bylo vysáto ven. Po chvíli tlak v letadle klesl, takže další nebezpečí vysátím nehrozilo. Hrozbu teď představoval chlad a nedostatek kyslíku. Poškozené rozvody rezervního kyslíku znemožnily jeho dodávku. Jedinou možností záchrany bylo okamžité klesnutí do nižších poloh. Stroj držely pohromadě jen úzké podlahové nosníky. Podlaha se prohýbala a bylo patrné, že se letadlo uprostřed bortí. Posádka tedy zahájila nouzový sestup a snažila se navázat spojení s radiověží v Honolulu, to se však nedařilo. K přistání se nabízelo letiště na ostrově Maui, které se nacházelo ve vzdálenosti zhruba třicet kilometrů. Bylo blízko, ale zdaleka to nebylo ideální letiště k nouzovému dosedu. Místo se totiž nacházelo přímo v cestě pasátů. Stále ještě nebylo vyhráno. Kapitán se soustředil na přistávací manévry. Zdálo se, že hydraulický systém stroje selhal. Piloti se rozhodli přistát s ručním řízením. Pokusili se vysunout podvozek. Kontrolky jim ale signalizovaly, že vysunutí předního kola se nezdařilo. Přistát bez něj by ale s největší pravděpodobností znamenalo, že až by se letoun dotkl dráhy, rozlomil by se. Směrnice pro takovýto druh poruchy uvádějí, že letoun má přeletět letiště, aby dispečeři viděli na podvozek a informovali posádku, zda je spuštěný nebo ne. Piloti pak musejí udělat okruh kolem letiště na přiblížení a teprve potom přistát. Toto doporučení se ale v současné situaci příliš nehodilo, stroj byl ve stavu, kdy se mohl každou chvíli rozpadnout, jakékoli zdržování tedy bylo riskantní. Po dvanácti minutách od výbuchu posádka konečně vypnula motory. Na přistání s letounem, kterému chybí horní část pláště, manuály nepamatovaly, piloti se tak museli spolehnout na vlastní intuici a úsudek. Bylo třeba vzít v úvahu několik faktorů: rychlost a směr větru, váhu stroje, délku přistávací dráhy a tomu uzpůsobit rychlost. Když stroj zpomalí, obtížněji se s ním manévruje, zvýšením rychlosti zase hrozí příliš rychlý dosed na přistávací dráhu. Piloti vsadili na to, že nejlepší možností v danou chvíli, bude přistání ve vyšší rychlosti…