Jedné jarní noci (2019)

Jeden z mojich obľúbených seriálov, ktorý som videla už dvakrát. Páčia sa mi myšlienky, ktoré sú prezentované aj od hlavných hrdinov. Trošku mi vadila postava otca a koniec bol neucelený, chýbal tomu normálny záver. Kľudne by som privítala ešte jednu alebo dve časti. Následne som videla Something in the rain, ale nedá sa to porovnávať.

Jak tohle vůbec mohlo dostat finance na zfilmování???? To byla obrovská nuda. Děj se nikam neposouval, hlavní dvojice pronášela nelogické věty typu "je mi jedno, jestli budeš trpět", aby vzápětí kontrolovala, jestli jí nenapsal. Příšerný příšerný PŘÍŠERNÝ byl i soundtrack s neustále dokola hrajícími 3 skladbami, které se navíc do k-dramatu vůbec nehodily! Akorát rušily scény. Vydržela jsem to do 6. nebo 7. dílu a pak si jen pročetla obsah dalších dílů. Nuda, nezáživnost, postavy se nevyvíjí... Kdyby aspoň byly nějaké flashbacky, abysme mohli líp pochopit třeba nerozhodnost hlavní ženské postavy. Třeba to, jak se seznámili s jejím přítelem (se kterým se mimochodem furt jaksi rozchází a schází). Její chování bylo na facku. Protivná, neumí se ozvat, neumí říct, co chce, uráží toho, co ji má rád. Chovala se jak patnáctiletá holka.

Seriál o vzťahoch - ale v podstate nič prevratné, pre nás nepredstaviteľný vplyv rodičov, ktorým neide o nič iné, ako o vlastné dobro a o to, čo povedia ľudia na to, že je niekto rozvedený alebo slobodný rodič... dej pomalý - ale fakt veľmi pomalý.. OST pekné, ale 5 rovnakých songov stále dokola... páčil sa mi malý syn, ako sa na knihovníčku hneď zavesil a zaľúbil sa do nej... Na to, ako pomaličky sa to vyvíjalo a dlho to trvalo mohol byť koniec viac dotiahnutý - otec, prostredná sestra a jej vzťah, ako dopadla skúška jej priateľa...

Když jsem začala seriál sledovat, tak mě trochu zaskočilo, že to mělo vysoké hodnocení. Nešlo o to, že by to bylo špatné, ale přišlo mi, že spíš sleduji dokumentární zpracování vztahu dvou lidí, kteří mají mezi sebou city daleko pod bodem mrazu. Zpočátku jsem tedy shlédla jeden díl za den. Směrem k půlce už se žánr začal měnit a bylo pěkné sledovat ten rozdíl, jak může být vztah krásný, když v něm funguje vášeň, respekt, úcta, pochopení… Je zde také zobrazeno spoustu problematických témat: domácí násilí; zesměšňování někoho, kdo něčím vybočuje z řady; vztahy rodičů a dětí; kam až může někdo klesnout, když nechce ve vztahu přiznat prohru… Velmi dojemný je zde vztah hlavní hrdinky se sestrami a jejich mamkou. Dost mě dostávaly určité situace, kdy nebylo potřeba nic říkat, a přesto všichni včetně diváka věděli, o co jde. Např. když se matka dozví o tom, že dceru bil její manžel, nebo když se sešly dvě matky – potenciální budoucí tchýně. Zkrátka poslední díly už jsem hltala a musela jsem je shlédnout najednou. A ještě nesmím zapomenout na  píseň No Direction od Rachael Yamagata, která už mi asi nikdy nezmizí z hlavy 😊

Tento seriál je zajímavý zejména po formální stránce (příběh se odvíjí pozvolna v „reálném“ čase, divák má proto pocit, že sleduje skutečné situace v životech postav) a svými hereckými výkony. Scenáristka by měla být velmi vděčna vynikajícím hercům, kterým se podařilo s vypětím všech sil překonat těžkopádný, povrchní, repetitivní a v mnoha směrech bezradný scénář. Velkým problémem bylo z mého hlediska nedostatečné vykreslení a vysvětlení (nejen milostných) vztahů mezi postavami. To se projevilo zejména v případě hlavní hrdinky I Čung-in a jejích dvou nápadníků. Na začátku příběhu se divák dozvěděl, že hlavní hrdinka má už 4 roky vážnou známost (uvažuje se dokonce o svatbě), ale jejich „vztah“ je vlažný. Ve skutečnosti žádný vztah vlastně ani nemají, jen o něm pořád mluví. Proč jsou ti dva vlastně „spolu“? Proč vůbec uvažují o svatbě? Chtějí existovat v chladném a vyhořelém manželství dalších 30-40 let? To příběh nijak nevysvětluje, jen se naznačuje, že obě rodiny si to tak přejí?? Ona pak jednoho dne potká mladého lékárníka. Zamilují se do sebe jako mávnutím čarovného proutku. Stačí jim k tomu pár setkání v čajovně, kavárně nebo parku a láska až za hrob je na světě. Čung-in se tak ocitá mezi dvěma muži a náležitě si to užívá, oba doslova tyranizuje. Sama o sobě několikrát před lékárníkem prohlásí, že je zlá a sobecká, ale měla by ještě dodat, že je také manipulativní, agresivní a náladová tyranka. Čung-in umí opravdu dobře manipulovat, oba muže drží zkrátka. „Snoubenec“ se v každém díle pokouší různými způsoby oživit téma svatby, ona neříká ani ano, ani ne. Zdá se, že se jej nehodlá tak úplně vzdát, i když už údajně miluje jiného. Několikrát mu řekne (hlavně „slušnou formou“ přes telefon), že je konec, že se s ním rozchází, ale jeho číslo si nezablokuje, a když jí pak zdrcený „snoubenec“ volá, tak mu to vždy zvedne. Lékárník má ještě horší výchozí pozici než „snoubenec“, protože je svobodný otec, což příběh vykresluje jako velké společenské stigma. Čung-in je údajně připravena přijmout i jeho syna a oba je nekonečně a bez výhrad milovat, ale když lékárník, podle jejího názoru, udělá nebo řekne něco špatně, tak mu delší dobu nebere telefon a neotevírá dveře. Pořád jej mentoruje a vychovává. V posledním díle před ní lékárník dokonce klečí a prosí o odpuštění (i když to asi má být roztomilá scénka), protože přes její zákaz pil s kamarády. Kdyby tato situace byla vykreslena naopak a žena by klečela před svým milencem a prosila o odpuštění, tak by se to bralo jako týrání. Uff, bylo mi z té Čung-in opravdu špatně! Všimla jsem si i v jiných JK dramatech, že ženská agresivita zde není brána ani zdaleka tak vážně jako mužská, ale pravdou je, že agresivní a manipulativní člověk je odporný v mužské i ženské podobě. Tento příběh proto vnímám především jako psychologickou sondu do života jedné mrchy a ne jako romantické drama.