Fabrika na oficíry (1989)

Oproti Kirstovej knižnej predlohe, ktorá patrí medzi moje najobľúbenejšie vojnové romány pôsobí toto televízne spracovanie mdlo a strojene, dialógy z knihy sú prenesené na strieborné plátno v takmer doslovnom znení a ako celok to vôbec nefunguje. Fabrika na oficierov by si zaslúžila dôstojnú celovečernú filmovú adaptáciu (tú z roku 1960 som zatiaľ nemal možnosť vidieť), lebo takáto nevýrazná seriálová podoba jej príliš nesvedčí.(09.03.2012)

Čteme-li dnes opakovaně o našich údajných vinách během transferu německého obyvatelstva obou typů - tzv. sudetoněmeckého i zločinců z tzv. Staré říše - a podléháme-li dojmu, že je na místě omluva - k ostudným zločinným excesům z naší strany zejména během tzv. divokého odsunu opravdu docházelo - mýlíme se. Mýlí se i ti, kteří v obdobném duchu uvažují o statisícových obětech namnoze civilního obyvatelstva během spojeneckých - tj. především angloamerických - náletů na německá města minimálně od r. 1943. Skutečné Německo - to současné Německo zejména - i dnes jen tápavě a nanejvýš nedůsledně dospívá k skutečnému poznání své zdrcující - už "pouze" historické" - viny na pustošení všelidských ideálů spravedlnosti, humanismu a ekologické mezidruhové zodpovědnosti. Příběh z německé důstojnické rychloškoly na výrobu oprýmkované potravy pro děla (kanonenfutru) o mravní katarzi se jen zdánlivě týká vlastního jádra příběhu - souboje hrstky těch, kteří zcela nerezignovali na demokracii, na vlastní svědomí, i na hodnoty třebas sporné, ale stále ještě mravně akceptovatelné, vyvolává vzpomínky na tvorbu dramatika a prozaika Rolfa Hochhutha, autorů někdejšího německého vnitřního exilu, německorakouského exilu zahraničního i tvorbu těch, které nacistická mravní a hodnotová intoxikace zastihla během jejich zvláště citlivého jinošského a dívčího věku. Rozmáchlý scénář televizního seriálu, pohybující se v nevídaném prostoru takřka šesti hodin, neúprosnou analýzou osobních profilů a životopisných medailonů (zmíněny jsou ročníky cca 1898-1923) jen naznačuje, že hnědočerný mor háknkrajcu pronikl do německé společnosti hlouběji, než si dnes umíme představit my a zejména Němci sami. Hlouběji a diferencovaněji, avšak zdaleka ne tak černobíle, jak to pro mladší generace zachovala vzpomínka a paměť evropských národů. Spíše divadelní než filmový nebo i televizní styl, zvolený režisérem a scénáristou Volfem Wollmarem (nar. 1929) se poprávu hlásí v autorově sebereflexi k dílům jako ... A POZDRAVUJI VLAŠTOVKY, IVANOVO DĚTSTVÍ, NAZÍ A MRTVÍ, stopuje s důsledností spisovatele, kriminalisty a historika zrod a stupňování toho, co jiný důstojník wehrmachtu, už ne vysněná literární postava, dokázal promítnout i do svého poválečného života (svou vzpomínkovou, i u nás vydanou knihu Rudolf Petershagen /1901-1969/ nazval výstižně VZPOURA SVĚDOMÍ). Skutečnost, že v tomto díle hrají nejen české - namnoze pražské exteriéry - ale i přední herci (Marek Vašut, Eliška Balzerová, Josef Abrhám, Hana Hegerová) dává tomuto působivému dílu v českém prostředí další lidský rozměr. Nadšení nemusí vždy burcovat jen cit; mnohdy vzbouří rozum a podnítí svědomí do syntézy hloubání a přemýšlení. I to je jedním z vrcholných bodů katarzně působícího lidského rozměru každého umění, jež chce být - a je tak také přijímáno a hodnoceno - velkým. Pro nás přitom není bez zajímavosti, která by měla budit naši bedlivou pozornost, že z hodnotového zmatení, spojeného s hitlerovskou érou, se dosud nevymanila významná část současné německé společnosti.(06.09.2008)(méně)(více)