České století (2013)

S odstupem času seriál ztratil svůj prvotní lesk. Spíš jde o „mužské století“ Kosatíka/Sedláčka, kteří vybírají státotvorné události, aktéry a příhody, re/interpretují je a bořením mýtů tvoří jiné, to celé ve věrohodné výpravě. Ženské hrdinky (např. Charlotta Garrigue Masaryk, Milada Horáková, Olga Halvová) jsou zde jen jako součást dobového itineráře a případně umírají dříve, než by seriál zachytil jejich reálné státotvorné momenty a přiznal jim jejich aktérství. I herecké výkony, které jsou dvojí (mluvit, nebo tiše koukat), po čase okorají.

Kvalitní zpracování posledních 100 let české historie. Dialogy hodně podrobné, tak to nesedne každému a pokud někdo nemá elementární znalost dějin, tak vůbec.  Místy je to trochu nudné, ale některé dialogy naopak neskutečně mrazivé, např. Gottwald/Slánský. Skvělé herecké výkony napříč celým seriálem, jenom Mečiar mi moc nesedl.

České století je v našich končinách dá se říct unikátním počinem. Nepamatuju si, že by tu byla jiná takováto snaha o opravdu reálné, až dokumentární znázornění naší historie. Pavel Kosatík jako scénárista je tu opravdu muž na svém místě a brilantnímí dialogy se postaral o nejednu bezchybnou dialogovou výměnu. Robert Sedláček si tu osvojuje svůj koncept "mluvících hlav" kdy mu k celé scéně stačí posadit herce na místo a nechat mluvit...a ono to funguje. České století totíž není jen příučkou dějepisu, kterou můžete s klidem pustit dětem ve škole, ale také seriálem, kde spousta herců odehrává své životní role a vystřelila takového Jiřího Vyorálka směrem k dalším rolím. Já si žádám VÍC a VÍC takovýchto projektů, které zaujmou jak po historické (dějové) stránce, tak i po filmařské (herecké).

Veľa zaujímavého, ale aj veľa opomenutého. Časti sú nevyrovnané, no napriek tomu ako celok je to úspešný projekt aj vďaka vydareným hercom, ktorí sa nie vždy podobali, ale snaha zahrať ducha tej ktorej historickej osobnosti bola veľmi úspešná. Škoda asi aj úmyselného mazania histórie. Kde sa pri tvorbe 1. republiky stratil Štefánik? Na druhej strane Beneš ukázaný asi v správnom svetle, hoci jeho výrok napriek mojím antipatiám veľmi uznávam:"Existujú dve druhy pravdy. Tá skutočná a tá politická."Časť s Heydrichom jedna z najhorších, v podstate šlo len o kecy v diele, kde mohlo byť veľa akcie. Na druhej strane, keď začali pokútne diskutovať medzi sebou komunisti, to z toho až mrazilo, tam akciu netrebalo, stačili len tie ideologické kecy. Najlepšia časť bola jednoznačne Zabíjení soudruha. Niektoré zábery sú tam strašne hutné, silné, mrazivé. Od Horákovej až po politické debaty fantasticky zahratých postáv. Kléma večne spitý, Slánsky stalinista jak sviňa a aj tak ho ten gruzínsky nedorobok nechal oddrbať. Pretože sa naplnili Slánskeho slová:"Klémo, dúfam, že ti nemusím vysvetľovať,aký je rozdiel medzi človekom a stranou. Prvý je hovno a druhý je všetko."No a tak aj soudruh Slánský dopadol. Ako hovno. Od Havla to už potom šlo trochu dolu vodou. Vašek Láhev ukázaný vraj ako rebel, pritom milionár, ktorý sa osviežoval podobne ako náš Heger už na obed vodkou a cez cigaretovú clonu ho nebolo ani vidieť. To sa ale nesmie hovoriť, to by padol kult a ešte aj letisko je po ňom predsa pomenované. Pritom výrečnosť Vaška s lahví bola nepriamo úmerná klesajúcej hladine v tej láhvi. A tých lahví nebolo nikdy dosť.

Seriálů mapujících naší historii konečně trochu přibývá. Konstatovat se dá se slzou v oku snad jen toliko, že je škoda, že pohled tvůrců nesahá dál než k první republice. Co bylo před ní, až na výjimky, jako by nebylo. Robert Sedláček si dal záležet, aby zaznamenal všechny dějinné události od konce první světové války a vzniku našeho státu. Nutno říct, že každá kapitola by si zasloužila asi své vlastní hodnocení. Mám-li být stručnější, pokusím se alespoň ke každé epizodě napsat kousek. Na vzniku našeho stát se podílelo více lidí než jen Tomáš Garrigue Masaryk, to už dnes víme. A že udělali mnoho proto, aby se to povedlo víme taky. Nebylo to zrovna snadné. To neměl ani prezident Beneš. Viděl jsem na toto téma mnoho dokumentů a ani vojenští historii a odborná veřejnost se dnes neshodne. Bojovat nebo se vzdát Němcům? Jako národ bychom si sami sebe asi více vážili, kdybychom vzali do rukou zbraň. Mnichov bohužel zůstal jako černá kaňka na našem sebevědomí a velmi často si ho připomínáme, když máme pocit, že jdou i dnes nějaké národy proti nám. Stejný rozpor funguje i v atentátu na Heydricha. Nic moc se nevyřešilo a za útok na říšského protektora zaplatili životem nevinní. Vypálení Lidic je jednou z nejtragičtějších událostí naší historie. A nejsem si jist, zda by potomci zemřelých či tehdejší obyvatelé, kdyby mohli mluvit, naprosto jistě pochopili, proč museli zemřít. Že se budou Němci mstít bylo totiž naprosto jasné. A za mě Beneš selhal hned dvakrát. Navíc nejen on. Spolu s ním selhali i demokratické strany a západ jako takový. Opět nás prodali, a to hned po válce, když si USA a SSSR dělili Evropu. Komunisté tak přišli k moci v Česku jako slepý k houslím a chyběl už jen zlatý podnos. Absolutní neschopnost demokratických stran domluvit s Benešem nějakou strategii vyústila ve čtyřicet let komunismu, který měl své plusy i mínusy. Mínusů bylo nejspíš víc. Hlavně političtí vězni. A že se komunisté vybíjeli i mezi sebou je spíše úsměvné. Jakou hysterii u nás dokázal Stali vyvolat. Jak si politiky vodil. Jakou hrůzu z něj měli. Jak si na tisíci kilometrovou vzdálenost mohl odposlouchávat naše představitele. Škoda, že po jeho smrti toho Češi nedokázali využít, a nejen spolu s Dubčekem, ale i dalšími nastolit demokratický socialismus, nebo demokratičtější. To by ale nesměli v řadách českých politiků být tací, kteří Rusko nadšeně vítali. Škoda, byla to veliká šance změnit ještě něco v době, která nebyla zkažená a pořád se od západu mohla něco naučit. Pak už to totiž bylo jen horší. Postupem času bylo jasné, že se musí objevit nějaký takový Havel a další, kteří něco změnit budou chtít. Charta 77 započala něco, co pokračovalo o řadu let později revolucí. Na jedné straně byl Havel zárukou, že přerod v demokracii proběhl klidně a také vše fungovalo na bázi domluvy. Na druhé to mohlo být ještě lepší. Jenže Havel si trval na svých kamarádech jako by jim dával nějakou odměnu. Druhá škoda je, že se politikem-prezidentem nestal někdo, kdo mohl vést zemi mnohem rázněji na základě alespoň nějakých zkušeností. Havlova touha po moci ovšem zastínila jeho logické uvažování, a tak se v 90. letech stalo Česko vším, jen ne krásnou a konečně svobodnou zemí. Kradlo se, propouštělo, zabíjelo – řada vražd není dosud objasněna, končily mnohaleté fabriky, mohlo se všechno, moc byla nad zákonem a všechny Havlovy sliby vyšly vniveč. Moc se nedivím Slovákům, že se chtěli rozdělit. Za mě je to dobře. Vždycky by existoval rozpor mezi tím, který národ může mít pravdu, který má mít navrch, když mluvíme rozdílnými jazyky a jedněch je méně a jedněch více. Mezitím stihl Klaus zdevastovat republiku nelogickými privatizacemi a dovolil okradení stovek nebo tisíců lidí v kupónové privatizaci. Z těžkého knokautu devadesátek jsme se dosud nevzpamatovali a asi už ani nevzpamatujeme. V nich se totiž zrodili z veksláků miliardáři, zkracovali desítky let fungující firmy a podniky, zmnohonásobilo se zadlužení a západ naprosto pohltil a zlikvidoval český trh. A čeští politici tomu nejenže přihlíželi, ale ještě tomu nadšeně tleskali. Celý seriál většinou funguje na bázi dlouhých dialogů, z nichž se valná většina, nebo spíš všechny, určitě neodehrály takhle. Divák má ale trochu pochopit proč k tomu či onomu došlo. Možná se trochu ohýbají skutečnosti v naší minulosti, možná je naopak vidění kritičtější, kdo ví. Na to mohou odpovědět jen historici a ani ti ne se 100 % pravdou. Nikdo u toho nebyl, tak neví a lze jen spekulovat. Politika a politické události jsou navíc hojně probíranou záležitostí mezi Čechy všude. Doma, v práci, v hospodě…a co tisíc lidí, tak tisíc názorů. Každý ví naprosto přesně, co by se dělat mělo, ale nikdo nic neudělá. Ať to za nás udělají jiní. Ať jdou jiní demonstrovat, jiní k volbám…nám stačí ta hospoda. To vždycky byl a bohužel vždycky bude hlavní český názor…