Allen vs. Farrow (2021)

Dokument o dětské oběti sexuálního zneužívání není totéž jako dokument o kauze. Problém je tedy v názvu, který mylně slibuje objektivitu. Té nemohlo být dosaženo už jen tím, že druhá strana odmítla spolupracovat. Autoři mohli dokument nazvat třeba "Příběh Dylan" a podobně. Protože to, čemu se evidentně chtěli věnovat, byl příběh Dylan - jejímu pohledu. Pravděpodobně proto, že měli pocit, že jejímu pohledu nebyl zpočátku věnován v médiích dostatek prostoru. To, že neoslovili nikoho z druhé strany kromě Allena samotného a dalších dětí Farrow, jasně poukazuje na záměr dát prostor jen příběhu Dylan. Na tom není nic špatného. Někdo věřil Allenovi, někdo ne. Obě strany mohly natočit, co chtěly. Tato strana ale zvolila špatný název. Fakt, že zápisky z výslechů dítěte byly zničeny, lhaní Mosese Farrowa o tom, že na půdě nebyl žádný dětský vláček, výpověď chůvy u soudu, to jsou silné argumenty, které by příběh Dylan dostatečně podepřely, aniž bychom museli sledovat tklivé záběry na opuštěné hračky a houpačky. Ale tvůrci si zvolili méně věcný způsob vyprávění, chtěli na svou stranu získat diváka nejen argumetačně, ale i emocionálně, což se jim u určité části publika vymstilo. Já osobně jsem ocenila stručný rozbor některých Allenových filmů. Až doposud jsem se nezamýšlela nad tím, proč ztvárnil Allen dospívající dívky ve svých filmech tak stereotypně: "studentka" vždy svádí staršího "profesora". Nikdy jsem se také nezamyslela nad tím, že byť se Allen ve filmech rád prezentuje jako looser, v reálném životě objetivně looserem není. Zato jsem se zamýšlela nad tím, že v reálném životě si nedělal příliš starostí s morální stránkou vztahu s dospívající dcerou své partnerky. Nepokoušel se nejprve s partnerkou rozejít a až poté se případně ucházet o její dceru. A byť následně argumentoval láskou, takový argument neobstojí v kontextu zcela nemilosrdného jednání s někým, koho tvrdil, že miloval předtím. Jak moc mohla sexuální touha otupit smysl pro základní lidskou slušnost? Anebo tu máme co do činění s individuem, které žádnou morálku neuznává a pouze ji umí předstírat? Toto vše mohlo být v dokumentu rozpracováno. Seriózní dokument o kauze ale nebyl evidentně cílem tvůrců. Ti zkrátka chtěli natočit příběh Dylan se vším všudy včetně jejích bolestných emocí a emocí její matky a dalších blízkých. Depresivní sondu do světa někoho, komu bylo ukřivděno, kdo ztratil iluze a důvěru, kdo byl dehonestován. A to se jim povedlo. Jen tento příběh špatně nazvali, a tím proti sobě poštvali každého, kdo očekával seriózní dokument o kauze Allen v. Farrow.

Mínusy:Samozřejmě obsah. Zřetelná manipulativnost a snaha proti Allenovi použít i slabost pro mladistvé herečky a ženské postavy k vysvětlení sexuálního obtěžování 7iletého dítěte. Naopak u Mie opačné tendence v ohlazování (věkově nerovný vztah se Sinatrou) či opomíjení (osudy některých adoptivních dětí) plus vzhledem k tématu zbytečný prostor pro její humanitární činnost. V obecné rovině podcenění srovnatelných případů a vlivu hnutí #MeeToo. Nepovažuju za věrohodné ani to, že nic takového jako štvaní dětí jedním rodičem proti druhému neexistuje a vždy by se mělo bezvýhradně věřit obviněním ze zneužívání. Zvláště když skončili tím, co Allenovi na začátku vyčítali - že ne Mia, ale to on zmanipuloval a poštval proti ní její děti (Soon-Yi Previnovou a Mosese Farrowa).Plusy:Nehledě na manipulace a protimluvy tvůrců byl samotný příběh Dylan Farrowové srdcervoucí a ona sama byla tak přesvědčivá, že mě, očividně zastánce Allen, nahlodala, že by vědomě lhala. Závěrečné dilema mělo sílu antické tragédie ve znepřátelené rodině: musíme si vybrat, které ženě (Dylan nebo Soon-Yi) uvěříme a kterému zneužitému či týranému dítěti (Dylan nebo Mosesovi).Hodnocení:60%.

Popravdě trošku nechápu to relativně nízký hodnocení tady. Allen vs. Farrow je skvěle natočenej dokument, s rozumnou stopáží, poutavými rozhovory, zajímavými informacemi i nerušivou podkresovou hudbou. Líbí se mi, že tvůrce nikterak nenadržuje jednomu nebo druhýmu táboru. Výsledkem zápasu je tak nejen poctivá remíza, ale taky prvotřídní dokument.

Jakožto velký fanoušek Allena jsem na rozpacích. Dávám tři hvězdy za zpracování. Jedno vím jistě. Dokument je veden jen jedním směrem a tím je zdiskreditovat Allena. Samozřejmě vím, že chtěli jeho vyjádření a on to odmítl, ale vznikla z toho jen čtyř dílná filmová obžaloba jednoho z největších režisérů všech dob. Bohužel se pravdu asi nikdy nedozvíme, ale kdyby to co tvrdí Mia Farrow se ukázalo jako pravda, tak bych neměl problém Allena už nikdy nesledovat a vymazat ho stejně jako jsem to udělal s Nohavicou,

Odpudivá manipulativní sračka (pokud ty citace z Allenovy knihy měly v dokumentu zastoupit jeho "verzi", tak to působí ve skutečnosti přesně naopak), která si jde za svým až se strašidelnou dokonalostí - svým způsobem mě vlastně fascinuje, jak profesionálně je to natočeno (ta hudba, kamera, střih, práce se zdroji!) a jak dovedně si to klestí cestu předem očekávanými námitkami z druhého břehu. Lidé, kteří jsou na straně Woodyho Allena - který je zde vylíčen v podstatě jako pedofilní arciďábel s neomezenými finančními zdroji, armádou právníků, PR poradců a vlivných známostí, a který své filmy "vlastně" točil jen proto, aby jimi "ospravedlnil" svou údajnou celoživotní náklonnost k výrazně mladším ženám - mu jsou dle dokumentu buď osobně zavázáni (v případě slavných osobností typu Diane Keaton, která za Allenem stojí po celou dobu), nebo si odmítají sundat růžové brýle před geniálním filmařem, s kterým se na základě projekce částečně identifikují, a ve své naivitě odmítají připustit, že by se mohl dopustit čehokoli nezákonného. Naopak Mia Farrow je zde vykreslena v podstatě jako živoucí světice (dvojí metr na slavnou osobnost par excellence), která svůj život zasvětila adopci sirotků z celého světa a která si nikdy nepřestane vyčítat, že do své rodiny přivedla někoho, kdo ji tak děsivě zklamal, když si dovolil zamilovat se a oženit se s její adoptivní dcerou, navzdory věkovému rozdílu 35 let mezi oběma partnery (což odstartovalo pozdější obvinění Allena ze sexuálního zneužití Dylan). S tím, že Allen je zde dáván do stejného ranku jako již "usvědčení staří predátoři" typu Weinstein, Polanski nebo Cosby, a Dylan Farrow, která byla Allenem údajně v 7 letech sexuálně zneužita, je zde prezentovaná jako neobyčejně srdnatá žena, která navzdory veřejnému mínění nakloněnému jejímu celosvětově populárnímu otci, nasedla na vlnu hnutí #MeToo a pomohla nastartovat svržení vlády bílých (hetero)sexuálních predátorů, kterým do té doby vše procházelo. Přijde mi opravdu děsivé, jak daleko zašlo něco, co bylo kdysi původně jen čistě mezi Allenem a Farrow, což je vlastně druhý důvod, proč touto sérií tak opovrhuji - a sice kvůli tomu, jak se přiživuje na - veřejností milovaném - propírání soukromých záležitostí veřejně známých osobností. Ctím odjakživa právo každého na soukromý život a nikdy jsem neprahnul po pikantériích ze života slavných - ta mediální štvanice mi vždy přišla nevkusná, nemravná a odsouzeníhodná. Ostatně série nijak nezastírá snahu o co největší sledovanost tím, že se zaměřuje na celosvětově proslulé celebrity - každá epizoda je uvozena nezbytnou informací, že "toto je příběh dvou hvězd světového formátu, slavného spisovatele, scenáristy, režiséra a herce, a matky jeho 3 dětí, kterou zajímá výhradně ochrana jejích dětí" (sic!). Občas mi přišlo až komické, jak se dokument snaží na Allenovi démonizovat cokoli, co je přitom na první pohled zcela nevinné (např. jeho něžná náklonnost k malé blonďaté Dylan, nebo jeho zcela korektní telefonáty s Farrow, které si ona bez jeho vědomí nahrávala), což vydatně podporuje početné defilé mluvících hlav - většina z nich proti Allenovi očividně zaujatých - z nichž mnohé jsou prostě jen po americku hloupé, a jiné se bohužel bona fide propůjčily něčemu, co považovaly za správné, protože celý ten aparát odborných názorů, soudních tahanic, novinových, televizních a internetových bitev je už natolik nepřehledný, že se člověk v podstatě může přiklonit na libovolnou stranu sporu, dle svých individuálních preferencí, kdo je mu sympatičtější. Aby dokument divákovi jeho rozhodování "usnadnil", rozhodl se ho v závěru dorazit statistikami, dle kterých jsou podobná obvinění bývalých partnerů ze sexuálního zneužívání záměrně nepravdivá jen v okrajových případech, a přesto jsou děti vraceny do péče bývalých trýznitelů, kteří je dále sexuálně zneužívají, zatímco příčetnost jejich matek je zpochybňována odvěkými odkazy na jejich hysterii, kvůli níž neunesly rozpad vztahu (což je i Allenova "verze"). A to mi na tom celém přijde nejhorší. Že něco, co bylo kdysi vypuštěno do světa jako lež, je tak dlouho omíláno, až tomu spousta lidí začala věřit - zcela v duchu toho příšerně idiotského tvrzení, že na každém šprochu je pravdy trochu - a z Woodyho Allena, který až do 90. let vedl bezúhonný život a měl za sebou normální heterosexuální vztahy s dospělými ženami a za nímž stále stojí celá řada lidí včetně několika jeho dětí a manželky, která tvrdí něco diametrálně jiného než Farrow - se takřka přes noc stala nežádoucí osoba, od které se najednou všichni odtahují a jehož životní dílo se najednou ocitá v ohrožení, že podlehne cenzuře. Cítím na tomto místě potřebu se tomu šílenství postavit a říct, že jsem zcela na jeho straně, a tento dokument mě v tom jen utvrdil, jakkoli jsem se na něj snažil dívat nepředpojatýma očima a hledat v něm něco pozitivního - nenašel jsem nic. To nerespektování presumpce neviny je hrozné, na druhou stranu si myslím - po přečtení Allenových memoárů Mimochodem - že člověk by mohl po zhlédnutí té série propadnout dojmu, že se Allenův život musel zhroutit a už nikdy nebude jako dřív, ale to podle té knihy není pravda, a Allen má naštěstí stále kvalitní osobní život, navzdory pokročilému věku, ale to nespravedlivé obvinění mu už nikdy nikdo neodpáře.