Zvláštní bytosti (1990)

Angažované či alegorické filmy přelomu 80. a 90. let leckdy stárnou všelijak, avšak Zvláštní bytosti se díky své vnitřní konzistenci a syrově absurdnímu obrazu doby rozhodně řadí k těm, které zubu času odolaly. Místy sice není poznat, co je vážně míněný prostředek uměleckého vyjádření a co provokativní nadsázka, avšak tato nejednoznačnost vlastně vůbec není ke škodě věci, protože vystihuje nejistotu interregna. Herecké i neherecké výkony jsou většinou působivé, i když občas by neškodilo ubrat na typické dobové grotesknosti. Odvážné obsazení ústřední dvojice poněkud paranoidního dogmatického funkcionáře pochybné morálky a jeho sekretářky/milenky Janem Tesarzem a Ewou Źukowskou ovšem vyšlo výborně, neboť se jednalo o typově přesné a věrohodně expresivní herce, navíc s až překvapivě vynikajícím dabingem Antonína Molčíka a Jany Březinové, což jinak nebývalo při obsazování polských herců vždy pravidlem. Filmu hodně svědčí divoce výrazná kamera Jaroslava Brabce i jako vždy vynikající hudba Jiřího Bulise, přičemž legendární návrat Marty Kubišové do studia se kupodivu odehrál v hebrejštině. Použitá hudba byla vybrána také trefně, jen škoda, že tu oproti slibnému dokumentu Olgy Sommerové z natáčení snímku nedostala více prostoru drsná verze Magických nocí od původní sestavy Hlavsovy Půlnoci, jejíž fiktivní koncert je jen krátkou a lehce bizarní epizodkou. V každém případě je škoda, že Zvláštní bytosti zapadly sametem a že už se Fero Fenič později nevěnoval hrané tvorbě.

Road movie mocného aparátčika Pešana, jeho milenky a nedobrovolného řidiče, vojáka základní služby Ondřeje Zemana, odehrávající se během jedné noci. Tyto tři hlavní postavy reprezentují tři typické aktéry pozdně normalizační společnosti. Pešan je příslušníkem nejstarší vrstvy skalních bolševiků, kteří ještě pamatují "staré dobré časy" únorové revoluce a ze kterých půlstoletí budování socialismu udělalo morální zrůdy a duševní trosky. Sekretářka Olga reprezentuje lidi zlomené, kteří se k "budovatelům" přidali po roce 1968 v důsledku své osobní krize nebo kvůli prospěchu, zatímco mladý Ondřej stojí na rozhraní - jako součást represivního aparátu neobstál v krutém mravním dilematu, do něhož byl vržen vojenskou službou (za co vlastně dostal opušťák se dozvíme až na konci), a zjevně neobstál ani v dilematech dalších (avantýra s Olgou)... Přesto je ve filmu prezentován jako oběť a jako jedinému je mu dána možnost uniknout, zatímco jeho dva společníci jsou odsouzeni k utopení v okázalé sebelítosti. Ostatní lidé žijí ve škvírách mimo struktury, oponují nebo servilně slouží aktérům podle své nátury a do papalášské Tatry 613 se mohou maximálně na chvíli posadit (povozník, stopaři). ---- Film volí expresionistické výrazové prostředky a současně je přeplněn dobově charakteristickými symboly a intertextuálními narážkami. Hned se nabízí srovnání s Helgeho Studem, který se Zvláštním bytostem tématicky i dějem nápadně podobá, ale zůstává v "realistické" rovině. Pešanova noc je naproti tomu líčena v krutých barvách absurdního divadla, vše je extrémně zveličeno a dohnáno do krajnosti, což je někdy velmi působivé (pitka v bunkru pod okresním výborem KSČ je majstrštyk a pro mě vrchol filmu), někdy je hranice srozumitelnosti překročena (koncert Plastiků provázený skupinovými orgiemi: proboha, proč?). Skvělá kamera, místy snímající přes filtry, je umocněna hypnotickou hudbou J. Bulise. Na mnoha místech film bohužel otevřeně moralizuje, což zvolenou perspektivu nesmírně poškozuje (scéna s lékařem, s paní učitelkou nebo se zmíněnými stopaři). Výsledek tak není zcela konzistentní, ale pátou hvězdu přesto přidávám za odvahu přijít s tak otevřeným filmem v době, kdy ještě zdaleka nebylo rozhodnuto (film se točil v první polovině roku 1989). ---- Zvláštní bytosti jsou příliš uzavřeny samy v sobě, jejich poselství oslovuje především ty z nás, kteří to zažili. Vzhledem k tomu, že se dnes řada tehdejších Ondřejů Zemanů (Babišů, Ondráčků, Metnarů a mnoha jiných) bezostyšně a veřejně rozpomíná na svou jízdu Tatrou 613 před rokem 1989 jako na světlý bod svého života, má smysl rozhodně i dnes do Feničova křivého zrcadla čas od času nahlédnout.

Zvláštní film. Zvláštní jsou nejen skoro všechny ty bytosti, ale i jakýsi střet (či možná jen konfrontace) starší generace s undergroundovou kulturou na konci 80. let. Z jiného pohledu asi typická perestrojková filmová slátanina s panoptikem bizardnosti všeho druhu. Má to v sobě pozoruhodné momenty zejména díky narážkám na národní politickou minulost (50. léta), občas zajímavě temnou atmosféru s pěknými absurdními dialogy v osobitých kamerových záběrech (třeba scéna s dialogy po rvačce v neurčitém temném místě,,Češi, Češi, kam to spějete" / ,,Já to věděl, jak to dopadne..."). Ale tak jako pár scén mě poměrně nadchlo, o chvilku mě film hodil do pocitů opačného extrému, kdy jsem měl chuť tu šílenost uprostřed vypnout. A nešlo jen o undergroundovou muziku, třeba sledovat dvě minuty v atómovém krytu partu opilých dědků, kteří zpívají trezorový Gottův hit "Hej, páni konšelé", byl taky slušný mazec. Jako celek mi to vážně nesedlo a nijak výrazně jsem si neužil ani účast Václava Babky /Psi a lidé, Všichni dobří rodáci/.------ ,,Jak se jmenuješ? Zeman? Pěkný jméno. S jedním Zemanem jsem kdysi kolektivizoval. Byl to čestný soudruh. Už to má za sebou, uhodil si mašli."35%(Československá filmová výzva 2019)

Expresivní neohrabaná výpověď o stavu doby.1) V roce 1989, kdy byl snímek natáčen, by jeho (pro nás, pamětníky, jen těžko představitelné) uvedení působilo jako bomba. 1. června 1990 (premiéra) chyběl týden do voleb a lidé žili jinými problémy. Ale filmu tehdy rozuměli, zobrazovaný svět zvláštních bytostí měli ještě dobře v paměti. Ale jak je tomu v roce 2015?

2) Jak nejednou uvádím, hodnotím filmy výhradně prizmatem současného vnímání bez ohledu na jejich (historický) přínos filmovému umění či pochopení doby. A zde je problém. Myslím, že většina mladších diváků dobové narážky nepochopí. Filmu chybí přesah, nadčasovost.

3) Generační konflikt místo politického, polopatické obrazné hyperboly,
násilná symbolika...mně se to nelíbí. Stručně řečeno - film řve, kde má šeptat a řve celou dobu.

4) 25letému Jiřímu Bábkovi (voják základní služby, řidič) 39letý Fero Fenič ve svém druhém celovečerním filmu prostoru moc nedal a tak odpadl i poslední, byť marginální, důvod, jak by mě snímek mohl potěšit.

5) Četba vyzrálého zasvěceného komentáře Adama Bernaua mi poskytla větší uspokojení, než sledování filmu.

Od Džusového románu velký posun vpřed, patrný jak u Feniče, tak u Brabce, nepřehlédnutelně ovlivněného spoluprací s Věrou Chytilovou. Vizuál (dvůr odrážející se na střeše šestsettřináctky!), narace, symbolika, casting - to vše až na množství mrtvých zvířat zvládají Zvláštní bytosti na velice slušné úrovni. Je to však obsahová stránka filmu, jež má na svědomí, že Zvláštní bytosti nepředstavují v rámci československé kinematografie zapomenutý klenot, ale spíš artefakt plně poplatný době svého vzniku. Nejde jen o dnes již dávno neaktuální dobové reálie, mnohem víc vadí určitá schematičnost (a monotematičnost) děje a prázdnota postav, jež jsou mnohem spíš figurkami. Herci dělají, co můžou, film ale vlivem velmi divadelního herectví i dialogů působí značně teatrálně. Na svou dobu nepochybně odvážný počin, na druhou stranu je dobré si připomenout, že v té době podobně kritické snímky vznikaly i v rámci zcela mainstreamové tvorby (viz Vážení přátelé, ano). Novuum nepochybně představuje hudba (Kubišová, Plastici), i když i tam se lze pochybovačně ptát, zda soundtrack v této podobě skutečně vznikl už před sametem.