Ztracená řeč (2025)

Zpočátku jsem filmu skočil na jeho mazanou hru s divákem a přišel mi jako nablýskaně se tvářící „červená knihovna“ s tématem, které už bylo mnohokrát zpracováno lépe a silněji. Jenže pak mi došlo, že tentokrát nejde o můj oblíbený typ příběhu – dva lidé, kteří se neznali, spojí cizí prostředí a náhodné setkání, jež je na chvíli vytrhne z každodenní reality; prožijí výjimečné chvilky, které později pominou a život se vrátí do zajetých kolejí. Ne, tady nejde o žádný příběh o kouzlu okamžiku. Kdybych na film nahlížel tímto způsobem, ocitl bych se ve stejné pasti jako hlavní hrdinka. Tohle je totiž film o touze za každou cenu zažít něco jiného, vymanit se z otěží každodennosti a dosavadního života. Touze, která se však nezakládá na žádných vnějších stimulech,  není odůvodnitelná, nedá se rozumně vysvětlit – vychazí čiště z vnitřního rozmaru. Má spíše až patologický charakter.  Když se všechny tyto karty odhalí, začne dávat smysl, proč musí Aya utíká  za obstarožním seladonem, i když má doma intelektuálního, pokrokového a všímavého manžela (a nejenže to o sobě tvrdí, on skutečně všímavý je – viz scéna s popisem kabelky). Teprve manželovo zmizení jí nastaví zrcadlo. Našinec si v závěru navíc najde přidanou hodnotu v nádherném, romanticky fotogenickém zachycení Prahy na začátku zimy, s prvními poprašky sněhu. Osobně nevím o jiném zahraničním filmu, kde by se Praha stala takovým středobodem romance. A potěšil mě i můj milovaný sklepák Jan Slovák v drobném štěku. Celý film měl sice zdánlivě pomalý rozjezd, ale nakonec přinesl milé spojení psychologického dramatu a romantiky.(29.10.2025)

Odcizení a ticho v manželském vztahu může být dobrou záminkou pro menší dobrodružství s cizím mužem. Ale jak pokračovat, když člověk jednou ochutná vzrušení z nového a neznámého, jehož zdroj však zmizí? Lze znovu zažehnout jiskru ve vztahu, jenž je každodenní realitou? Kam až může zajít snaha o znovunalezení něčeho, co tu bylo a kamsi se vypařilo? Tento film z Izraele mě dokázal zaujmout a velice příjemně to ubíhalo, přičemž s postupujícím časem byla stále více podněcována má zvědavost vůči dalšímu vývoji tohoto příběhu, jenž působil příjemně neokoukaným dojmem. Hlavní hrdinka Aya pro mě byla nejednoznačnou postavou, o níž nevím, co si mám myslet, a i to bylo příjemné ozvláštnění, kdy jsem zároveň cítil při pohledu na plátno, co asi vnitřně prožívá. Závěr filmu odehrávající se v Praze, kdy se mluví i česky a hrají zde čeští herci (myslím, že jsem poznal Jana Slováka, Antonia Šoposki, Tomáše Petříka či Vasila Fridricha) je pak příjemným bonusem pro českého diváka. A právě v Praze graduje příběh, v němž tvůrci hrají s divákem zvláštní hru, kdy jsem nevěděl, na čem ve výsledku jsem, a jaká je pravda jsem se mohl jen domnívat. Asi je na každém divákovi, k jakému závěru dojde. Miluji takovéto netradiční příběhy, kterými se můžu nechat unášet.Ztracená řečje pro mě filmem, který mě potěšil, zaujal a čas s ním mi velmi příjemně uběhl. Autentické herecké výkony jsou zde samozřejmostí. A český song během závěrečných titulků pak už byl jen příjemnou tečkou za touto fantazií, která se dost možná může stát i v reálném životě. [Biograf Kotva České Budějovice - 26.10.2025](27.10.2025)

Velice unylé. Ale pár scén je fajn a při té celkové bídě je i závěr slušný. 50 %(28.10.2025)