Ze světa lesních samot (1933)

Tohle se těžko nějak hodnotí. Už původní podoba byla svým způsobem torzo, jelikož herečka ztvárňující důležitou postavu zemřela v době natáčení a scén s ní bylo natočeno minimum. Pak se za války ztratil původní negativ a současnou verzi seskládal dohromady v 50. let Vávra, přičemž je ale výsledek odlišný, než původní verze. Takže je to vlastně dvojnásobné torzo, které se uchopuje o to hůř. S předlohou nijak srovnávat nemohu a co se filmového příběhu týče, tak v základu má potenciál, který nemůže být naplněn už jen z toho důvodu, že se stále více rozpadá. Snaží se ho to nějak udržet pohromadě a v celovečerní podobě skrze časté flashbacky na nedávné (a již viděné) události, používáním stejných záběrů, prapodivných zkratek ve vyhrocených a emočně vypjatých scénách, nastínění atmosféry života na Šumavě hlavně skrze Zdeniny dopisy a pak ty nekonečné dvojexpozice s podivným propojením různorodých záběrů a k tomu ještě s jakousi lidovou hudbou... Může to pak působit jak směšně, tak naprosto zmateně a zároveň se z toho dá dostat základní kostra děje, ale není možné z ní dostat jakékoli silnější dojmy, protože ve scénách, které by je měly tvořit především, pro to není čas. Dá se to pak odsoudit jako podivně zprasené dílo, ale se znalostí okolností se pak nedá nepřihlédnout k otázce, jak to celé mělo skutečně vypadat. Rád bych to ale viděl prostříhané coby experimentální film třeba o Alzheimeru, jelikož ten rozpad narativu a dávkování informací mi ho vzdáleně evokoval už tak. Vlastně bych to ke konci mohl teoreticky označit jako poetický film, který si začal znenadání žít vlastním, "nezastavitelným" životem. Nicméně se v tom nehodlám víc pitvat a hodnocení nechám čistě pocitové, protože jinak to hodnotit nedokážu. A to teda není moc vysoké, protože jak mě to zpočátku celkem chytlo, tak v závěru už jsem neměl nejmenší šanci se chytnout znova, když skoro ani nebylo čeho. 2*

Ze světa lesních samotje Krňanského adaptací literární předlohy s fragmentárním průběhem všeho dění vnějšího i vnitřního. Předloha Karla Klostermanna však slouží především k volnějšímu rozvíjení určitých motivů, nikoli k celkovějšímu převedení vlastního obsahu knihy. Fragmentárnost je zjevně patrná již od počátku, časem houstne. Díky poetizujícím obrazům Václava Vícha se odkrývá celá ta čarokrása civilizaci odlehlejších horských míst životního prostoru, jenž k samotnému bytí vyžaduje celého člověka. Hlavní romantická linie je naivněji syrovější. Z postav zaujmou: mladá horalka s tou nepřehlédnutelnou slabostí pro svobodomyslnějšího pytláckého ducha Katy (Blanka Waleská), silný a sebevědomý mladý pytlák Luizl (Vladimír Borský), nepoučitelně lehkomyslný adjunkt Svijanský (Karel Mácha-Kuča), spravedlivý revírník Kořán (J. O. Martin), jeho z pocitu osamělosti "chybující" choť Zdena (Marlis Ginalská), otec Katy a na pytláky vysazený hajný Vavruch (Alexander Třebovský) a Kořánova lidově laskavá hospodyně Nany (Emilie Sedláčková).Ze světa lesních samot: samo bytí vprostřed přírody je bytostnější, tím také svým způsobem vznešenější (neboť bezprostřednější). Tendence k folklóru a k češství s ohledem na dobu nepřekvapí, poezie obrazu potěší.

Ono by to nemuselo být tak špatné, jak je zde líčeno... V podstatě nikdo nemáme šanci to zjistit, neboť jde o sestřihanou verzi dochovaného materiálu, zhotovenou v roce 1953. Herečka Emilia Sedláčková měla odtočeno před svým tragickým skonem zhruba polovinu scén a většina materiálu shořela, to se pak těžko něco rekonstruuje... Zvuková stopa mimo dialogové scény v podstatě neexistuje. Nicméně já jsem dostal přesně takové ztvárnění Klostermanna, jaké bych si představoval. Scénografie a kostýmy jsou odpovídající vyobrazovanému časoprostoru a herecké výkony jsou autentické. Z hlediska režie je tento snímek unikátní v tom, že můžeme vidět postupy z éry němého filmu již ve filmu zvukovém - často se uplatňuje například Kulešovův efekt. Dobře napsaný scenáristický debut tehdy dvaadvacetiletého Otakara Vávry - dost by mě zajímalo, jak by film ztvárnil on sám. Škoda, že nepoznáme, jak měl tento film vypadat, kdyby si neprošel tak strastiplným porodem, jakým si prošel.

První třetina vypadla jako zajímavý film, v druhé třetině to začalo šramotit, na konci už to byl pořádný rachot. To jak se Karel Klostermann obracel v hrobě. (27.10.2016)
Poetické záběry rušila špatné technická kvalita, bylo poznat, že některé střihy jsou na vrub potrhanému filmu. Byť československý archiv v úvodu vysvětlil, co film provázelo, pro diváka nejsou informace, proč dílo nedopadlo jak autoři zamýšleli nijak ku prospěchu. Jediné, co lze, je přijmout film jako jakýsi fragment a posuzovat ho jako studijní materiál. Nu co naplat, i to se v životě stává ... (13.7.2018)

Na svou dobu pozoruhodný film. I přes fragmentárnost zachované kopie je zřejmé, že jde o umělecký počin jak po stránce výtvarné, tak i v dalších aspektech.