Zapomenuté světlo (1996)

Vůbec to není špatný film. Skvěle to vypadá, je tam spousty vizuálně působivých scén, za zmínku stojí citlivá práce se světlem. Herecky bych také řekla velice slušné. Méně pozitivně hodnotím samotný příběh. Předně nechápu tu potřebu přebrat název Demlovy knihy. Film naštěstí o sobě netvrdí, že je přímo její adaptací, ale přiznává pouze inspiraci. Kdyby se film prezentoval jako adaptace, měla bych s ním asi větší problém, nebyla by to dobrá adaptace (nemíním kvalitu jako věrnost ději předlohy, spíš jako vystižení nějakého "charakteru" díla), ale i ta inspirace myslím filmu škodí. Některé repliky z knihy se tam vkládají postavám do úst velmi, velmi na sílu. Příběh tu působí dost rozháraně, jako by se nemohl rozhodnout, o čem vyprávět dřív a co je to hlavní. Jasně, vypráví se tu o osamění, ale přesto ty jednotlivé roviny působí až příliš odděleně. Z Demla to přebralo motiv samoty a linku s umírající láskou. U Demla to všechno, těch x rovin, funguje dokonale, protože takto rozháraná forma je v podstatě jeho podpisem. Tady to ale vypadá spíš jako chyba. Aby tomu bylo jinak, bylo by zapotřebí většího odvazu a pokusit se o podobně devastující magořinu (v tom nejlepším slova smyslu) jakou je kniha, což je něco sakra riskantního. Namísto ní tu však máme vcelku přízemní, nicméně příjemný, poctivě natočený a citlivý film, který se ale skrze odkazy na Demla tváří být něčím víc, než doopravdy je.

Film není špatný, ale člověk k němu nemůže přistupovat jako k adaptaci stejnojmené předlohy. Demla jsem číst zkoušel (Mohyla, Můj očistec...), ale vyjma Zapomenutého světla to při veškeré snaze nezvládám. Ale Zapomenuté světlo je něco, co nemá v české literatuře obdoby. Tolik intimity a obnaženého nitra, gejzíry bezbřehé touhy a zloby, tak nestoudně vyjádřený cynismus a krutá upřímnost, rovnováha mezi sebelítostí a empatií, mezi beznadějí a virou, smutek ze ztráty něčeho, co nám ani nepatřilo, ale proto jsme v tom viděli jen to krásné a dobré; tyto pocity z literárního předobrazu vnímám, ale film je odráží jak kalná kaluž světlo veřejného osvětlení za jasného dne, protože to snad ani není možné přenést na plátno. A proto jemná, ale citově intenzivní linka, na které má příběh stát, je doplňována dalšími desítkami motivů o komunistech, jim poplatných církevních hodnostářích, o provokacích stb, o žárlivém manželovi, o devastaci kostelů a dětském domově a perzekuci šlechty... ale tím pádem ji zároveň pohřbívá pod balastem, takže to podstatné se ztrácí. Výborný herecký výkon Veroniky Žilkové, která hraje přesně to, co má, tj. prostší venkovanku trpící a umírající, ale bez patosu a rozsáhlých gest.

Jedna z Michálkových prvotin je příjemná a poetická, ale v jednotlivých scénách nedůsledná a jako celek nedůrazná. To, co je filmařsky precizní a znepokojující v Sekalovi, zde není ani náznakem a v souboji farářů jasně vede Bartoška. Potěší role Simony Pekové, všude se zmiňuje její cameo v Dědictví v tandemu s Bolkem, ale nikde ani zmínka o její hysterické výčepní, která sekunduje opět Polívkovi právě v Zapomenutém světle.

S hodnocením jsem čekala skoro dvacet let. A stále si nevím rady… Film má nepochybné kvality. Emoce, které ve vás zanechá, jsou hluboké a dlouhodobé. Na pana restauratéra Kinského, který v povaze kombinoval ušlechtilost s lidovým člověčenstvím, ráda vzpomínám (budiž mu už dlouho nebe jeho pravým domovem). Příběh je zasazený do lyrické doby, bytostně sympatické tím, že se v ní zastavil čas. Jsem ráda, že jsem tuto dobu zažila. Nebude se opakovat. Ale ani s tím vším pro mě film nepředstavuje malý zázrak, o kterém mnozí mluví. Ne že bych byla fanoušek složité, zapšklé a hodně do sebe orientované osobnosti Jakuba Demla, jsem ráda, že scénář stojí vedle několika málo demlovských motivů jako hrdé, samostatné dílo. Vadí mi tu ale linka nevyslovené lásky faráře Holého k Marjánce. Film se o ni příliš opírá. Je to linka plochá, a tak i děj zplošťuje. Zapomenuté světlo mohlo být wolkerovskou galaxií, ale zůstalo jen hrabětovskou mlhovinou, která se rozlítostní a pohladí.

Komorná melodráma situovaná do predrevolučného Československa nakrútená už v porevolučnom Česku. Najviac potešila asi farárova facka súdruhovi. Takej pomstychtivej komunistickej svini je aj facka málo. Pre mňa doteraz neznámy film, ktorý rád priradím k výberu toho najlepšieho, čo sa u našich bratov nakrútilo s výborným Polívkom a Žilkovou. Čím viac takýchto filmov, tým lepšie. Komunizmus krivil charaktery, učil ľudí stádovitosti, robil z nich zlodejov a bral im aj posledné štipky dôstojnosti. Preto sa už nesmie nikdy zopakovať.