Vučja noć (1955)

Aj tento „Partizánsky film“ bol niečím výnimočný. Na jednej strane sa nezaoberal ako tradične partizánmi v Srbsku, Chorvátsku a Bosne ale samostatnú zložku histórie Juhoslávie robilo práve Macedónsko. Macedónsko historický patrilo Bulharsku a sami Bulhari berú tento štát, ako svoju republiku a ich jazyk ako bulharský dialekt. Preto trocha vojnovej histórie. Dňa 6.4.1941 Hitler obsadil Juhosláviu (bola to reakcia na nástup novej protifašistickej vlády). Tá bola rozdelená medzi vzniknuté dva štáty (Chorvátsky a Srbsky) a medzi Taliansko, Nemecko, Maďarsko a Bulharsko. Posledné dva menované štáty vstúpili do OSI v novembri 1940 a spolu s nimi ešte aj Rumunsko, Slovensko ale aj Juhoslávia. Keďže si Bulharsko vybojovalo u Hitlera väčšiu časť územia dnešného Macedónska, od apríla 1944 až do septembra 1944 ho násilím anektovali bulharskí vojaci. Samozrejme, že na jeho území vzniká odboj. Samotný film hovorí príbeh jednej skupiny macedónskych partizánov, ktorí v horách sa snažia uniknúť z obkľúčenia a prenasledovania bulharskými fašistami. Partizáni majú straty na životoch a prechod hôr do susedného Srbska je pre nich veľmi vyčerpávajúci.
Na záver opäť perličky. Celá táto anektácia Bulharmi a Maďarmi bolo v neskorších rokoch odsunutá do úzadia, aby celistvosť socialistického bloku nebola narušená. Podľa zmluvy medzi Juhosláviou a Bulharskom museli Bulhari vyplatiť Juhoslávii reparácie vo výške 25 miliónov dolárov. Do dnešného dňa neboli vyplatené. O Bulharskej anektácii ešte filmy Hvězdy, 1959 a Tretí polčas, 2012.(09.01.2019)

Volča noť je snímek pocházející z roku 1955 a režíroval jej France Štiglic. France Štiglic již před tímto filmem na sebe upozornil režií jednoho z prvních jugoslávských válečných filmů, který nese název Na svoji zemlji (1948), režíroval také další úspěšné válečné filmy například: Dolina miru (1956) či Deveti krug (1960). Ačkoliv France Štiglic pocházel ze slovinského města Kranj, natočil film zaměřující se na makedonské partyzány. Scénář tomuto filmu vytvořil Slavko Janevski a získal za něj ocenění Zlaté arény v Pule. V samotném filmu si zahráli známí makedonští herci jako byli Ilija Džuvalekovski, mezi jehož významné filmové role například patří: Černopeev v Miss Stone, Nikifor v Crveniot Konj, či Tashku Gjonda ve filmu Republikata vo plamen. Druhým nejvýznamnějším hercem v tomto filmu je Dragomir Felba, který si zahrál v několika dalších partyzánských filmech například: Klopka za generala, Bitka na Neretvi, Cenata na Gradot či Daleko je sunce. Dalšími herci byli: Trajko Čorevski, Petre Prličko, Saveta Malinovska a další. O hudební doprovod se postarala Makedonská filharmonie.
Samotný film se značnou měrou liší od jiných partyzánských filmů, není nikterak epický, nepojednává o žádných velkých bitvách. Spíše vypráví o pocitech strachu, bolesti ze ztráty spolubojovníků a přátel a je psychologickou sondou postav jedné jednotky makedonských partyzánů. Vzhledem k ne příliš vysokému rozpočtu stojí film hlavně na dialozích. Hlavními postavami jsou členové jedné partyzánské jednotky, kteří se nachází ve velmi obtížné situaci, jsou hladoví, unavení a vystrašení, jsou však plni odhodlání přežít a nevzdat se. Všude okolo nich jsou bulharská profašistická vojska a sami až na velitele jednotky neví, kde se nachází jejich spojenci. Všichni mají jiné motivy proč se rozhodli bojovat. Mezi partyzány jsou staří i mladí. Velkým symbolem je i ženská hrdinka, kterých u titových partyzánů bylo taktéž velké množství. Když se velitel jednotky během nočního přepadu nevrací, jelikož je zraněn a zajat, rozhodne se jednotka jít dále. Později se veliteli, díky jeho důvtipu, podaří utéct a pokouší se jednotku vystopovat. Partyzáni doputují přes hory do jedné vesnice, kde se ukryje jedna z partyzánek (nevědomky u ženy onoho velitele partyzánů). Po příchodu Bulharů do vesnice, Bulhaři zjistí, že se zde ukrývá jedna partyzánka. Po jejím odhalení se rozhodnou partyzánku i se ženou, která ji pomohla, veřejně popravit. Film končí pomstou Bulharům a shledání se posledních zbylých partyzánů s dalšími partyzánskými spojenci. Atmosféru filmu dokreslují nádherné záběry na makedonské hory, zasněžené kopce a nehostinnou makedonskou zimní přírodu.(08.02.2018)

Jeden z lepších partizánských filmů, který má celkem pěknou atmosféru, hezkou přírodu a poutavý příběh. Film jako jeden z mála vznikl v Makedonii, takže se určitým způsobem jedná o raritu. Rozhodně se nenechte zmást zdejším hodnocením, zas až tak špatné to rozhodně není. Jediná chyba je ta, že ten film dosud nikdo nepřeložil do žádného lépe srozumitelného jazyka a zůstal pouze v původní Makedonštině.(01.07.2013)