Voda, která bolí (2010)

Dokument o zaplavených povodňových oblastech s těmi, kteří povodeň několikrát zažili je docela emotivní. A to z mnoha stran. Na jedné straně oběti, kterým voda opakovaně zaplavuje domy a oni se při každém dešti třepou, co zas bude. A kdyby to nebylo tak tragické, hodila by se hláška sarkastická hláška dědy představovaného Františkem Filipovským z filmu Což takhle dát si špenát: „Zas už něco.“ Bohužel to sranda není. Fascinuje mě ale přístup tehdejšího vedení Bohumína i Povodí Moravy, kteří svým laxním přístupem úplně kašlou na dotčené obyvatele a za roky od povodní neudělali vůbec nic. I ve filmu slyšíme jen výmluvy a přehazování odpovědnost z jednoho na druhého. Proč v tom případě nekoná hejtman či stát je mi záhadou. Zkrátka o lidi jde jen v době před volbami. Tisková mluvčí PO tomu pak doslova nasadí korunu, když de facto řekne, že jsou lidé hloupí, když v oblastech bydlí. Hned bylo poznat, že se pyšní blonďatou kšticí. Ne každý má na vystěhování, ne každý může jednoduše odejít. Hlavně proto, že řada lidí v domech bydlí 30, 40 i 50 let. Tento argument má nejspíš zastínit neschopnost celého vedení. Neschopnost, lenost či aroganci nebo dokonce totální ignoraci problému. Fascinuje mě, že za tolik let se nenašel někdo, kdo by dokázal s odbornou znalostí říct, kde mají stát protipovodňové zábrany, vyprojektovat je a začít realizovat. Hlavně, že na všemožných úřadech a ve státní správě ministerstev a vlády máme desítky odborníků placených z našich daní, nutno říct, že královsky, kteří jsou povinni se starat o občany. Je smutné, že žijeme v zemi, kde o občana jde až v poslední řadě. V první jen, když se blíží volby!

Bolavé...v lidech je naděje...