Vnitřní žár: Requiem za Katiu a Maurice Krafftovy (2022)

Manželská dvojice hrající si celý život na "zem je láva" ze své de facto nefilmařské pozice a povolání vytvořila naprosto fascinující záběry a umění, ze kterého se tají dech. Zkoumají a dají nám nahlédnout do světů Mordoru či snad jiných planet - jak to Herzog šikovně skládá vedle sebe, jsme chvíli svědky přírodopisného dokumentu, jindy cestopisného, jindy sledujeme katastrofický film, chvíli Genesis, chvíli špatný western... a když se odprostíme od stárnoucího a vysoce artového hlasu samotného Herzoga, jako kdybychom koukali na další film Godfreye Reggia, na dalšíKoyaanisqatsi,což podtrhuje místy mystická hudba (střídaná latinskoamerickou estrádou, což byl jediný snad lehce matoucí projev v celkové úžasné audiovizuální symfonii) hrající na emoce. V tom všem je něco hluboce humanistického, co stojící vůči neuvěřitelné síle přírody umí vhánět slzy do očí. Je to jedno velké sebevražedné, a přesto intenzivní životní dobrodružství. Když se na začátku filmu prorocky Maurice Krafft vyjadřuje o tom, že už viděl tolik sopek, že by mu nevadilo na místě umřít, působí jako chvástal. Na konci filmu je třeba uznat, že nelhal. Nádhera a síla.

Přehlídka šťastných dní manželů, kteří se naučili žít život na hrane. Záběry sopek i mimo ně z archivu světských manželů museli být v jejich době vzrušující. Jen letenka stala v počátcích jejich cestování Americe skoro stejně jak malý domek. Nám se mohou dnes tyto záběry zdat nudné. Ale postupně lávy a oranžové barvy přibývá podobně jako v jednom bývalém kyjevském tanečním klubu, kde po pulnoci atmosféru horké párty začaly  ukazovat prave tyto barvy (pokud jste prošli přes "face control" u vstupu). Zvrácene zabavna je cást ukazující trampoty manzelu. Vše od začátku tvůrci dokumentu avizované spěje k vyvrcholeni, které je opravdu dechberouci a smutné.

S odstupom zhruba jedného roka som zhliadol aj druhý z dvojice dokumentov o láske ako vulkán, ktoré vyšli v rovnakom období. Je fér ich porovnávať? Oba dokumenty možno vnímať ako manželov - vidíte v nich jeden celok, avšak každý je výnimočný črtami sebe vlastnými. Zatiaľ čoErupcia Láskyna vás chrlí väčší "pyroklastický prúd" informácií o živote obecne veselýchKrafftovcov, tenHerzogovsa viac zameriava na vizuálno-filozofický presah. Monumentálne zábery na vybuchujúcu Zem v sprievode operných árií kontrastne striedajú početné scény spustošených ľudských obydlí, kde vekmi rozvíjajúci sa život v priebehu sekúnd prestal existovať. Dostávame tak apokalyptické výjavy, ktoré vzbudzujú ohromenie, aby následne stíchli žalmom nad ľudskou bezmocnosťou. Oba filmy sa doplňajú ako Maurice a Katia, oba vzdávajú hold ich filmárskemu talentu a hravej odvahe.

Peklo s hudbou?Alebo stvorenie sveta? Film je viac poetický so zábermi výbuchov a lávy, až sa zdá, že Krafftovci neboli vedci ale umelci. Je to, samozrejme, vec strihu, čo sa s množstvom nájdeného materiálu urobilo, a vytvorili tekéto requiem. No a prečo museli zomrieť? Asi aj ja by som si na mieste ostatných povedal, že keď tam sú dvaja takí odborníci na sopky, a neutiekli, tak sa asi nemôže nič stať. ––––Za těch 23 let jsem viděl už tolik výbuchů, že kdybych měl zítra zemřít, je mi to jedno.

(AFO 2023) Jak zaznělo při uvedení filmu, rok 2022 byl nadmíru plodný, co se týče převyprávění příběhu o manželech Krafftových.Erupce láskymě sice minula, Herzogův film jsem si už ale ujít nenechal. I když se film z 90-95% skládá ze záběrů, které pořídili Krafftovi, má díky Herzogovi v roli vypravěče silnou výpovědní hodnotu a přibližuje tak (doslova) spalující vztah těchto dvou vulkanologů. Samotné archivní záběry od různých vulkánů jsou i dnes naprosto dechberoucí a bezprostřední, kde se mi nejvíce líbily sekvence, na nichž se Krafftovi procházeli ve stříbrných oblecích před aktivní sopkou - skoro jako by člověk sledoval nějaký futuristický či dystopický film. Herzogovi se podařilo názorně zobrazit a popsat vývoj v estetice natáčení rozbouřených sopek, kde se Krafftovi posunuli od amatérských všedních záběrů až po úchvatně děsivé (či děsivě úchvatné?) scenérie, jejichž působivost byla ve filmu umocněna nepřeslechnutelným hudebním doprovodem. Díky komentáři má film místy dosti humorný nádech (viz zkoušení ochraných helem, záběry od gejzíru, či turisté u vulkánu), nicméně v popředí je hlavně pocta Krafftovým, kteří se odvážili vstoupit do pekla na Zemi a zaplatili za to nejvyšší daň.