Tókaidó jocuja kaidan (1959)

Samurajské příběhy mě moc neberou a tady mě hned zkraje vyděsilo, že je to podle kabuki předlohy (nejspíš, usuzuji podle té hudby), ale jak se to rozjelo, začalo mě to překvapivě dost bavit. Ten příběh je sice poněkud obyčejný, ale to mi je jedno, když to má solidní atmosféru a chytrý vývin příběhu a to o tomhle filmu určitě platí. Navíc je solidně natočený a na japonský film z konce padesátých let krvavější než bych čekal, dokonce tu je i jedna (na svou dobu) nechutná scéna důsledků otrávení jedem a obecně se ten film rozhodně ničím neomezuje. A svědčí o tom také fakt, že je to barevné. Na svůj žánr, a nejen v rámci doby vzniku, to funguje víc než slušně a rád tomu ty čtyři hvězdy dám, jelikož si je ten film určitě zaslouží. Ani ta první půlka mě skoro nenudila, i když trvá zbytečně dlouho. 4*

Čirá a jasná ukázka kvality japonského horroru (i navzdory, nebo snad právě kvůli, době vzniku toho filmu) a tradic, z nichž moderní japonské horrory vychází. Klasický strašidelný příběh ve skvělých reáliích a ještě lepším zpracování. Mrazivá hudba, počáteční drama v historických reáliích se změní ve vytříbenou duchařinu hned s několika skvělými nápady a scénami, mrtvých jako v kdejaké moderní zombárně, atmosféra hustá, že by se dala sekat samurajským mečem. Prostě stará dobrá japonská horrorová klasika.

O této adaptaci klasického hororového příběhu se často hovoří jako o té nejzdařilejší a není se čemu divit. Nakagawa pomocí nepapírových charakterů většinu filmu buduje ponurou atmosféru a hororovou uzdu popouští až v samotném závěru. Tam se teprve rozpoutá pořádné peklo, ne nepodobné tomu z o rok pozdějšího Jigoku. Už i zde jsou k vidění mnohé působivé technické postupy, které naplno zužitkuje později. Ghost of Yotsuya však v žádném případě není jen pouhým předkrmem. Shigeru Amachi v roli hlavního (anti)hrdiny možná nebyl takovým kasovním tahákem jako někteří jeho slavnější současníci, ale role se ujal vehementně a on i zbytek obsazení podává bezchybné výkony. Nobuo Nakagawa opět dokázal, že atmosféře rozumí a často sterilní studiové kulisy dokáže proměnit v mrazivé lokace jako málokdo.

Japončíci prostě umí. A zjevně vždycky uměli. Škoda zbytečně dlouhé úvodní třičtvrtěhodiny, kdy se na vykreslení postav obětovalo zbytečně víc času. Hlavní antihrdina Iemon byl charakterově vykreslen dobře (určitě ne ploše, jak tu kdosi píše), nebyl to jen padouch, i když se choval nehezky; právě jeho nejednoznačnost patří k tomu lepšímu z první části filmu. A ještě sem tam příjemných krutostí, po učesaném hollywoodském hororovém stylu 50. let jde o příjemné osvěžení. Ta hlavní zábava však začíná v poslední půlhodině, kdy se temný příběh překlopí v atmosférickou duchařinu s šílenými vizemi mrtvých, hadů, hlasů a dalších odporností. A japonský styl se radikálně lišil od euroamerického pojetí hororu už v té době, působil značně moderně, strašidelně a dopilovat některé silné scény, mohl by vystrašit i dnes. Nečekaný, ale o to příjemnější zážitek.

Od chvíle podání jedu nepohodlné ženštině se rozjíždí velmi solidní horor, dle mého na svou dobu až nečekaně odvážný (možná v Japonsku ne). Duchové vylézají ze země, visí na stropech, hadi jsou všude, atmosféra by se dala krájet. Všemu ale předchází nudných čtyřicet pět minut příběhu o falešné pomstě samuraje beze cti.