Svědkové obžaloby (1974)

Není třeba se neustále utvrzovat v tom, kdo dělá po světě největší bordel.

Jediné, čo ma na tejto inscenácii mrzí, že k skutočnému procesu nikdy nedošlo.

Má to docela atmosféru, výborní herci a celé je to docela zajímavé, i když o těch událostech z historie skoro nic nevím. Československá kinematografie tahle dramata z jiných zemí a časů uměla. Tady to ovšem nějak nemělo šmrnc, ten styl je takový lehce utahaný a příliš výpravný. Celkově docela dobré, ale i přes ty hrozné události, které se tam popisují je to spíš odpolední film ke kávě.(21.12.2024)

Rozporuplné dojmy. Nápad na fiktivní soudní proces s reálnými postavami, natočený způsobem téměř dokumentárním, je určitě zajímavý, ačkoliv dnes už nemusí působit tolik objavně. Dvojice režisérů se snažila o osobité formální postupy a nutno uznat, že se jim to celkem dařilo, když se statická televizní kamera střídala často s kamerou ruční, která svými dynamickými pohyby vytvářela pohltivou atmosféru. I převládající hrané pasáže se tu střídaly s komentovanými dokumentárními záběry – jejich přítomnost však už nedokážu chválit, když mi přišlo, že často rozmělňují napětí vytvářené uprostřed soudní síně. Herecky pro mě zaexceloval Josef Vinklář, který sice odehraje celou svou roli v jednom téměř nehybném postoji, dokáže to ale vynahradit pestrou mimikou pod brýlemi i pohnutým hlasovým projevem. Bohužel má navzdory tomu, jak zásadní postavu ztvárňuje, velmi málo prostoru. Bez ostudy obstál i suverénní Vala, z epizodních postav mě zaujal svým precizním výkonem Karel Houska. Většina zbylých hereckých výkonů v dlouhých monolozích svědků mě ale příliš nestrhla a přes snahu o dokumentárnost na mě místy snímek působil uměle. Ač v rámci vzhledu obžalovaných se hra na Jižní Ameriku celkem povedla. Brousek jako průvodní reportér má své charisma, ale místy jeho komentář i podání zavánějí typickými socialistickými deklamacemi... a to ani nemluvím o komentáři druhého neviditelného vypravěče, který s agitačním dovětkem o vybudování lepší společnosti k závěru „nastaví zrcadlo“. Téma politických zločinů v Chile mě tu s ohledem na nevyvážené dojmy oslovilo spíše tak napůl, byť vybrané dialogy či použití cizokrajné baladické písně na mě zapůsobily.[60%](05.12.2024)

Velice tendenční. lživá, hloupá a pro dobu normalizace typická agitka. Že podobný "soud" nenatočili soudruzi o vlastních zločincích, kdy počet obětí přesahoval ony Pinochetovy. Dodnes se aktivisté a levičáci nemohou domluvit, kolik že to měl Pinochet a spol. na svědomí obětí - dva nebo dokonce tři tisíce? A kolik jich měl na svědomí Castro (abychom zůstali zeměpisně "na místě") nebo jeho dvorní vrah Che Guevarra - člověk, který se proslavil v OSN projevem, ve kterém prohlásil: " Ano, stříleli jsme naše nepřátele, střílíme je a budeme je střílet.". Tito vrazi byli a jsou oslavováni dodnes. A k nim patřil onen Allende, lékař a marxista, který se stal na čtvrtý pokus v roce 1970 chilským prezidentem. Ze tří kandidátů získal 36,3% hlasů, tedy jen o něco málo víc než třetinu. Odsouhlasen byl tedy do funkce až parlamentem, kdy se slavnostně zavázal, že bude přísně dodržovat ústavu i zákony. Jenom o něco později se svěřil francouzskému levicovému novináři, že souhlas vydal jenom z taktických důvodů, aby se dostal k moci. Následoval scénář, který u nás známe i z období před únorem ´48. Znárodňování, nesmyslné zvyšování platů, pozemková reforma i třeba ozbrojování milicí. A samozřejmě ekonomický propad, kdy ve znárodněných měďných dolech vstoupili dělníci do stávky – proti Allendeho vládě. Aktivisté mlčí o násilnostech a vraždách, které začaly provádět revoluční gardy, zejména pak na venkově. Allende propustil z vězení levicové teroristy, kteří měli rovněž na svědomí řadu lidských životů. V přitroublém televizním díle se pořád dokola autor Roman Hlaváč ohání demokracií, zákony a ústavou. V srpnu 1973 vydal chilský ústavní soud rezoluci, v které bylo uvedeno, že současná vláda se od samého počátku pokoušela získat totalitní moc s jasným záměrem podrobit občany té nejpřísnější státní kontrole v oblasti hospodářství i politiky. To byla ta demokracie a ústava, kterou scénárista tak dryjáčnicky vzývá ve svém prokomunistickém paskvilu. Ani ne po třech letech vlády Allendeho (velkého Castrova přítele) se země ocitla v totálním rozvratu. Ekonomickém, právním, společenském. O tom jsme ale tehdy z médií informováni nebyli. Nevěděli jsme ani, že třeba KGB podpořila Allendeho statisíci dolary a jeho bezpečnostní aparát přijeli budovat Castrovi důstojníci. Zato se do Chile začala hlavně z Evropy sjíždět levičácká mládež na „velký svátek revoluce“. Jak dopadla ona revoluce na Kubě, ale i v řadě dalších zemí dneska víme velice dobře. Statisíce mrtvých a dodnes v emigraci žijících lidí, vznik nových elit a bída. Z kdysi nejbohatšího karibského ostrova se stal jedna z nejchudších zemí v regionu. A to čekalo Chile, i když z jiných dokumentů dnes víme, že SSSR sice rozdmýchával propagandu, ale o další Kubu vzdálenou o tisíce kilometrů na jih rozhodně nestál. Pinochetův zásah byl sice poměrně brutální, ale na druhou stranu to, co by následovalo po konečně Allendeho „únoru“ by bylo ještě mnohem horší a těch lidských obětí by bylo o řády víc. Jako na té Kubě. Takhle je třeba tenhle paskvil, který jsme měli možnost nedávnou shlédnout na CSfilm vnímat a chápat.(10.05.2024)(méně)(více)