Spřízněni volbou (1968)

Neotřelý a intenzivní pohled pod pokličku politického spřádání volby prezidenta republiky (v období dvou týdnu) v čase revoltujícího pražského jara 1968. Drzý mikrofon a hbitá ruční kamera si po vachkovsku klestí cestu davem a rozličnými názorovými spektry, aby trvale zaznamenala nečekané souvislosti naší minulosti.

Legendární počin Karla Vachka a kameramana Jozefa Orta-Štepa je observačním dokumentem, jenž zachycuje zákulisní politická jednání v době proměny československé politické hierarchie na jaře 1968. Vachek na rozdíl od svých předchozích (Moravská Hellas) ani následujících snímků (Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) nepoužívá roli “průvodce” (bratři Saudkové, on sám), nýbrž využívá kameru jako oko, které zaznamenává realitu, aniž by do ní vstupoval skrze jiné stylistické berličky (ve filmu není žádný komentář ani hudba). Vachek jako filmař demonstruje sílu observačního záznamu v duchu cinema-verité a buduje názor, že největší rozkvět svobody našich národních dějin proběhl právě na jaře 1968.

Dokument je výborný hlavně pro tu autentičnost. Škoda jen, že většina záležitostí jaksi překročuje hranice pochopitelného a bez širších souvislostí budou těžko pochopeny hlavně nastupující generací bez elementárních znalostí historie. Vidíme například Gustava Husáka či jiné mluvit celkem bez obalu. Je to skoro až nezvyklé. Bohužel nikdo z hlavních postav ani na chvíli nezapochyboval, že proces demokratizace socialismu brzo skončí, navíc způsobem, jakým vejde do dějin.

V tomto případě se jedná o skutečný unikát, alespoň z mého pohledu. Atmosféra krátké svobody tzv. pražského jara 68 je zde přímo hmatatelná, ta touha po změně a nadšení lidí pro reformní politiku přímo tryská z obrazovky. Tehdy lidé věřili, že by se to mohlo podařit a spolupomáhali vytvořit novou občanskou společnost. Byl to okamžik kratičkého nadechnutí, prasknutí obludného komunistického krunýře a doba plná víry v lepší budoucnost. Jak strašné pak asi muselo být to procitnutí? Když vám někdo dovolí na několik měsíců věřit a doufat a pak vám to všechno sebere, to muselo být k uzoufání. Ač je dokument poznamenán časem (nekvalitní zvuk a obraz, prostě 50 let se nezapře), zaznamenává vše potřebné. Všichni ti soudruzi pěkně v ráži....někteří tedy značně kádrovitého vzezření (kyselý ksicht, cigáro). Možná je to dnes už komické, ale je to autentické až běda! A nevím, zda se to tak jeví jen mně, ale největší frajer, co tehdy nesl kůži na trh byl Smrkovský. To jeho nakažlivé charizma jiní soudruzi neměli a 50 let na tom nic nezměnilo!

Pustili jsme si s prostředním dítětem (politicky uvědomělá skoro17ka) pro trochu historického kontextu v kocovině finálového večera té letošní prezidentské volby – bez pár měsíců přesně po 50 letech, jak mi došlo až dodatečně. Úplně ideální výběr to ale nebyl, ten film s odstupem doby hodně doplácí na to, že počítá se znalostí kontextu, událostí a tváří, má sice zásluhu za uvedení styludirect cinemado našich luhů a hájů, ale za jeho zjednodušení na doktrínu „zaznamenávat v reálných proporcích, nezasahovat, nekomentovat, nemanipulovat“ platí tím, že sám o sobě na celé té poměrně velké ploše nepředává o mnoho víc než povšechnou atmosféru doby s iluzí autenticity (iluzí vzhledem k aktéry neustále reflektované přítomnosti kamery a mikrofonu). Když si vzpomenu, co ze stejné techniky a stejných metod (ovšem bez alibistického odvrhnutí možnosti podstatnějších střihových zásahů) dokázal dávno před Vachkem vytřískat třeba Pennebaker… — Mimochodem, Kubiška s Janžurkou jsou tady na ČSFD uvedené v obsazení omylem; ta slavná scéna s předáváním kytek Dubčekovi a zapomenutým talismanem veSpřízněných volbounení, pochází myslím z nějakého dobového filmového týdeníku.