Radost až do rána (1978)

Antonína Kachlíka jsem měla možnost poznat kdysi osobně a vlastně měl i vliv na můj život svým způsobem. Jako komparsistka při studiích jsem se setkala s leckým. Kdysi to byla zábava...a Páral... vzpomnela jsem si na něj tuhle v Mariánských Lázních, kde dělával svého času seznamky na kolonádě...v dávných dobách číst jeho knihy byla skoro povinnost, to platí i o jeho filmech.

Zatímco Páralova knižní předloha je pro mě jednoznačná pětihvězdičková záležitost, jejíž životní motto „žít tak, aby každý den přinášel něco nového“ ve mně rezonuje dodnes, filmová adaptace je bohužel těžký pád do průměru (a místy i níž).
Kde se stala chyba? Největší bolestí je zde naprosto nezvládnutá režie a chaotický střih. Scény na sebe navazují tak neohrabaně, že divák, který nezná literární předlohu, se v ději musí nutně ztratit. Je to škoda, protože ten příběh o dvou lidech balancujících na hraně kriminálu za příživnictví je prostě dobrý.
Herecké výkony: Jediný, kdo skutečně hraje, je Josef Somr. Nevím jistě, jestli se na tu postavu hodil. Ideologický podtext: Film funguje jako fascinující (byť místy podprahová) reklama na život v normalizačních Sudetech. Sdělení je jasné: Sudety jsou prostě „sexy“. Vzpomínka na svobodnou lásku - stačí se vzít, chodit do práce a stát vám přidělí čtyři stěny pro vaše soukromé intimní štěstí. Verdikt:  Vizuálně i režijně dost strašná záležitost. Jako svědectví doby zajímavé, jako film bohužel velmi slabé.

OPan Somr se asi nachytal na to, že to je Páralova předloha, protože Soukromá vichřice je skvělý filmy podle stejného autora. Ale tohle je odvar Párala a navíc ledabyle zprasený panem Kachlíkem. Myslím, že Tosim nemá pravdu, AK natočil slušných filmů několik, a jeden velmi dobrý, My ztracený holky, ale od roku 73/74 už jel plně v normalizační linii. Jinak tam herci nejsou a je to hrozné.  Lenka Kočínková sice své přednosti demonstruje, ale jak se říká v jiném filmu (tedy seriálu, prosím),kvůli hereckému umění asi obsazena nebyla. A pan Krampol je prostě pan Krampol. Jako typ dobrý, na velkou roli ne.

Ono tohle mělo štěstí, že se to sem tam skládalo z takových mini příběhů, ale celkově mne to vůbec neoslovilo. Občas jsem se drobátko pousmál, ale jinak jsem u toho skoro pospával. Uspával mne i pořád dokola se opakující hudební motiv. Podruhé vidět určitě netřeba. Přesto tomu tu dvacítku dám, ale více není za co.

K tomuto filmu mám zvláštní vztah, promítal se totiž první večer po přestěhování našeho vesnického kina do nového kulturáku. Ovšem vidět se mi ho podařilo až po 42 letech a jenom stažený z Youtube, navíc ve verzi oříznuté z původního širokoúhlého formátu na akademicko-televizní (4:3). Samotný film jsem ani po těch letech nějak nepochopil, i když v sedmdesátkách jsem vyrůstal - byť poměrně daleko od severních Čech. Neznaje knížku, ztrácel jsem se v ději-neději, poskládaném z většinou na sebe nijak nenavazujících scén. Nepochopil jsem název filmu, jeho předlohy i ústřední Kornovy a Štaidlovy písničky, která je nakonec z celého filmu nejlepší, byť její text se samotným dějem ani svým názvem nijak nesouvisí. Zpívaná zazní hned na samém začátku během úvodních, graficky neotřele provedených titulků a mnohoslibných záběrů domácího opalování. Dál už to jde z kopce. Zmíněná písnička se ještě několikrát opakuje v orchestrální verzi (kdykoliv se vejde do nějakého podniku, pouštějí tam pochopitelně právě ji), jednou je dokonce v dalším podniku provedena živě, přičemž kamera zálibně zabírá jak sedmdesátkově okouzlující Jitku Zelenkovou, tak otřesně vystylované hudebníky Ladislava Štaidla a Felixe Slováčka. Záběry s nimi, předznamenané rovněž už v úvodních titulcích, mě budou strašit ještě hodně dlouho. Jediný pan Somr mi zde přišel jakž takž sympatický a jeho postava dobře zahraná...