Que les gros salaires levent le doigt !!! (1982)

No... bezva, teda. Vlastně vůbec nevím, co jsem sledoval a jak se k tomu přesně postavit. Hlavně ale mám pocit, že to dost promrhalo vlastní potenciál ve prospěch žánrově neidentifikovatelného čehosi. Protože to celou dobu má humorné scény, ale ne třeskutě důrazné, jak by se od Francie dalo čekat - naopak jsou většinou skryty pod povrchem a čekají na "objevení". Jenže taky to celou dobu má atmosféru čehosi ukrytě znepokojivého, jakoby se dal tušit zlý zvrat v budoucnu, ale těžko říct, co znamená. A není to jen osobní pocit - jsou tam zvláštní náznaky, dokonce nad rámec toho, co je pak onou pointou (především s čímsi v kufru auta na později a neustálého ponižování zaměstnanců s nižším platem). Všechno je tak sympaticky atraktivně zvláštní, aby z toho nakonec skoro nic nevypadlo, jen závěr, kde se groteskní momenty střídají s vážnými jak na oživlé houpačce, která se nemůže zvednout. A co teda bylo? Komedie, drama, lehký thriller? A Andrého jednání mělo být seriózní, nebo naopak komické? Jeho kmotr tam byl na co, taky čistě zábavná postava? Pokud ano, tak proč zrovna u něj je v úvodu takový důraz na jeho finanční situaci a proč do vily vůbec přijede? Otázek k tomu mám jak k nějakému mindfucku a přitom je to jen zvláštně neukotvený a neujasněný film, který se mohl vydat minimálně hned dvěma funkčními směry, ale nakonec je divně smíchal a diváku, vyznej se v tom. Stejně tak mi nejde do hlavy, proč se všechny důležité mužské postavy k sobě tak měly. Jako výraz velké úcty by mi to dávalo smysl v italské kinematografii, ale třeba to má Francie podobné, byť mi to teda nesedí... Každopádně, má to atmosféru, má to dobré herce, bavilo mě to po celou dobu. Ale navzdory všem dosavadním kladům z toho vypadla nefunkční změť, jakoby si neuvědomující, co celou dobu budovala. 3*

Uvolněná hra či hříčka, jak se zbavit několika podřízených a přitom se pobavit...Ale L'INVITATION (1974) je mnohem spontánnější.

Satirická komedie, při které tuhne úsměv na tváři. Díky kuriózním situacím a pečlivě vybraným charakterům hlavních postav je poselství filmu jasné, ale nemohu se ubránit dojmu, že mohlo být ještě účinnější. Už provokativní název snímku "Ať zvednou ruce ti, co mají vysoké příjmy!" (volně přeloženo) naznačuje hodně o úmyslu autorů postavit proti sobě dvě skupiny zaměstnanců s rozdílným postavením ve firmě. Herecké výkony jsou nadprůměrné, pro mě jedničkou Michel Piccoli v roli kmotra se svými pošklebky přinášející největší dávku humoru.(10.08.2025)

Koho by odrazoval krkolomný název (dle logiky: "hlavně se mě neptej/te, na co jsem dnes koukal/a!"; věřím, že existují diváci, kteří sledují filmy pouze proto, aby pak o nich mohli mluvit se svými blízkými), tak vězte, žeFDb(konkurenční filmová databáze) titul filmu (asi doslovně) překládá jako "Ať se přihlásí dobře placení zaměstnanci!". Hle, nabízím vám možnost film zkouknout (film navíc naleznete na Netflixu), i když vám to vám nedoporučuju.  ___ Proč? Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem měl s koncem filmu tak silný pocit, že filmaři promrhali potenciál látky. Každý z nás na svém pracovišti dennodenně zakouší nerovné mocenské vztahy (ať už jako podřízený zaměstnanec, či vedoucí pracovník), a je dobré se nebát promýšlet, kam až by v krajním případě totorozvrstvenímohlo vést - k zneužívání pravomocí a šikaně podřízených za stranyvrchnosti, k podlézání aprostituování seníže postavených. Zde se však filmaři, s výjimkou závěrečných deseti minut, drželi při zdi, jako by nenašli odvahu do toho pořádně říznout, jinými slovy filmu za mě schází odvaha k větší výsměšnosti, mrazivému sarkasmu a mrazivé ironii. Nebýt mých oblíbených Michela Piccoliho a Daniela Auteuila, a Jeana Poireta, kterého mám s každým dalším filmem radši a radši, možná by to nakonec ani nebylo za ty 3*. 60 %(12.08.2024)

Možná jsou ty mé 4 hvězdičky značně slabší, ale nakonec je musím dát, neboť prakticky po celých 100 minut jsem na ten film zíral téměř bez pohnutí, hodně jsem si také užil Jeana Poireta v hlavní, přímo groteskně záporní postavě rafinovaně cynického šéfa a závěrečná pointa celého příběhu mě slušně dostala... Nutno říct, že moje dojmy a výrazně nadprůměrné hodnocení tu dost záchranil i samotný závěr, neboť ačkoliv jsem se zejména v první třetině (+ u některých scén i později) bavil velmi dobře, postupně dění přecházelo stále více do fáze, kdy začlo připomínat jakýsi samoúčelný mindfuck, o kterém jsem chvílemi vážně nevěděl, co si o něm mám myslet. Téměř celý děj je založen na tom, že šéf si pozve všechny své vysoce ceněné zaměstnance na víkend na chatu, kde jim pořádá zvláštní program, nutí je hodně cpát se jídlem, účastnit se různých praštěných her a aktivit... a já netrpělivě čekal, že se tohle dění zvrtne v nějaké pořádné psycho, že dojde na lámání charakterů zúčastněných, vypjatou konfrontaci nebo nastane nějaký uzemňující tragický zvrat, případně, že z toho alespoň vzejde nějaká kritika společnosti... jenže ten děj se tu většinou jakoby vůbec nikam nevyvíjel, spíše se jenom různě obměňoval, stával každou chvíli stále méně humorným a více podivným a ačkoliv závěrečná pointa mě uspokojila, stejně nezakryju malinké zklamání, že jsem od takového námětu a zápletky očekával i trochu víc. Ono třeba tady často dojde i na ty mé oblíbené podivnosti a svéráznosti, akorát že často se u více motivů jen na chvíli objeví, brzy hned i zmizí a vůbec se s nimi nepracuje dál(třeba už jen tu úvodní zálibu jednoho z hlavních hrdinů, který si nejdříve z cizích dopisů v baráku stříhal známky, ale postupně zjistil, proč krást jen známky, když může rovnou krást celé dopisy, by šlo rozvinout na samostatný menší příběh a vyvíjet dál, ale po dvou minutách se k tomuto načrtlému motivu, stejně jako spoustě dalších už tvůrci nevrátí...).Přes ty slabiny se však díky celkové podivné atmosféře, originální zápletce i vyústění a skvělým hereckým výkonům v hlavních rolích jedná o velký zážitek a za mě určitě jeden ze zdařilejších „divných“ francouzských filmů 80. let. Pokud máte stejně jako já v oblibě Jeana Poireta (příp. někoho jiného z hlavních účinkujících), určitě mrkněte... francouzskou komedii na klasický způsob však nečekejte.                . . .AKTUALIZACE 11.5.2022: Po zhlédnutí švýcarského filmuL'Invitation(1974), který je zde uvedený jako podobný (a vzhledem k skutečně podobné zápletce možná i posloužil Granier-Defferovi jako inspirace?), musím říct, že tohle v mých očích naopak ještě víc stouplo. Navíc ta titulní píseň kombinující rap bez textu a melancholické sólo na harmoniku je boží...[75%](12.02.2022)