Procitnutí (2011)

Celý horor stojí na šokujícím závěrečném odhalení a poměrně věrohodném vykreslení chlapecké školy ve 20. letech minulého století. Logicky uvažující žena je pozvána do internátní školy, aby našla výrostka, který si hraje na ducha. Nebo duch opravdu existuje? Film působil spíš jako fajn thriller, ale kvůli Rebecce Hall jsem se nedokázala do sledování pořádně ponořit. Lepší 2*

V tomhle neděsivém pokusu o horor mě zdaleka nejvíc bavilo zajímavé prostředí internátní školy plné podivných studentů a ještě podivnějších učitelů. Ze začátku to dokázalo slušně zaujmout, ale tahle spokojenost bohužel rychle vyprchala. Film se brzy utopí v nepříliš chutném stereotypu a začne se točit v kruhu jako Fiala, když začne lhát.
Dost mi u toho navíc utíkala pozornost, protože se tvůrcům ani zdaleka nepodařilo vtáhnout mě do děje. Místo napětí tak přichází spíš otrávené civění do obrazovky a občasné kontrolování, kolik téhle „hrůzy“ ještě zbývá do konce.
Romantická linka je pak kapitola sama pro sebe – extrémně na sílu naroubovaná, bez jakéhokoliv smyslu nebo emocí.
Je to škoda, protože určitý potenciál tam rozhodně byl. Občas se objeví scéna, která má docela solidní hororové parametry a na chvíli to začne fungovat. Jenže těch momentů je žalostně málo na to, aby to vytáhly z celkové průměrnosti. [40 %]

Nečekal jsem, že mě Procitnutí takhle sejme. Donedávna jsem o něm ani nevěděl. Byla to pro mě jedna z těch mnoha generických duchařin, kterých se v tý době objevily mraky, a úplně mně proplula pod radarem. Jenže teď jsem objevil Stephena Volka. Britskýho hororovýho scénáristu, kterej má na triku osmdesátkovou podivnost Gothic a Friedkinovu Chůvu. Já ho teda začal registrovat až teď, když mně udělal radost kanadským Polibkem a stylovým Oktanovým kultem. Navíc taky napsal kultovní televizák Ghostwatch a populární sérii Afterlife. Moc pěkný portfolio, řekl bych. Standardní kvalita udržovaná přes třicet let, to neumí každej. Takže jsem si sehnal i Procitnutí, nenechal se odradit totálně podstřeleným hodnocením a šel do toho. A film mě naprosto pohltil. Ze začátku jsem byl nedůvěřivej, ale Volk je suverénní tvůrce, a Murphy jako režisér odvedl špičkovou práci. Na to, že je film poměrně delší, tak mu nikdy nespadne řetěz, ba co víc, ke konci pekelně graduje a já napětím ani nedýchal. Herci jsou skvostní, charaktery a jejich motivace uvěřitelný, atmosféra perfektní, kamera úchvatná a hudba víc než výborná. Tohle se zkrátka povedlo.

Napriek mojej favoritke Rebeke ma to nezobralo, dal som sa nachytať na žáner, ale vôbec nejde o horor, skôr o dosť zamotaný psycho rozbor jednej detskej traumy, v podstate ani neviem, ako sa to vlastne skončilo, lebo takéto kúsky balansujú medzi fantasmagóriou a realitou a slúžia hlavne na rozvoj predstavivosti pozerajúcich, mne sa dáko popustiť uzdu fantázii nechcelo, veď predsa skoro dve hodiny išla Rebeka, takže 40%.

Drama mladé ženy zabalené do duchařského hábitu sice není z hlediska tématiky nic nového, ale je dobře udělané. Internátní škola dýchá gotickou atmosférou a honba za duchem je ve znamení vědy...a podvodů. Ale přec! Pointa mne potěšila a nebudu tvrdit, že jsem ji tentokrát odhalil předem. Odkrývání minulosti Florence (hezké a sympatické R. Hallové) je napínavé a skrývá hodně bolesti. Velmi pěkný vizuál a standardní hudba, navozující atmosféru. Asi nejnapínavější scéna bylo první setkání s domečkem. A potěšila mě I. Stauntonová, jejíž úsměv dokáže být milý i jedovatý, takže netušíte, jaká že její postava ve skutečnosti bude.