Prázdniny pana Hulota (1953)

Vlastně obyčejná dovolenková komedie s atypickým množstvím dialogů a důrazy na detaily. Jestli v něčem Tatiho druhý film vyniká především, tak ve dvou prvcích - důrazem na jakýkoli pohyb v obraze (což je mi hodně sympatické, jelikož to dělá i James Benning, jen s úplně jiným účelem) a určitou inovací slapstikového humoru, kdy je vidět, že Tati má následováno dost grotesek a tak přesně ví, v čem by mohl divák předvídat gradaci delší komické scénky a díky tomu tak gradací upravit skrze neočekávané gagy. Třeba u opravy lodi panu Hulotovi neustále odplouvá nářadí a tak by se mohlo zdát, že mu nakonec odpluje loď, ale místo toho se mu přepůlí. Je to hravé, v některých scénách satiricky trefné vůči návštěvníkům i pracovníkům dovolenkových resortů a naštěstí je toho dost (a zároveň ne příliš) na to, aby to bavilo od začátku do konce. Můj strýček mi je pořád sympatičtější svojí trefností a mírnou nadčasovostí, ale i Prázdniny vnímám jako povedené a dokázal jsem si je upřímně užít. Navíc skvělá hudba, která se neoposlouchá. 4*

Asi nedokážu popsat jak moc mě to nebavilo, jaký jsem měl pocit promarněného času. Přitom je to objektivně hrozně hezky natočené, promyšlené a dotažené. Akorát to jde úplně mimo mě, laskavý humor nefunguje (chápu o co Tatimu šlo - ukázat že humor nemusí stát na konfliktu a divácké škodolibosti), nemá to zuby ani koule. Většinu času sledujeme úplně blbé scénky, tu a tam obohacené o dobrý vizuální gag nebo nápad. Celou dobu mě provází myšlenka, že si Tati očividně myslel jaký natáčí masterpiece, a předkládá nám ho s výrazem "to koukáte jak jsem to natočil, co?" Zklamání je o to větší, že jde o nejoblíbenější komedii Davida Lynche.

Pán Hulot je niečo ako francúzsky Mr. Bean. S francúzskym šarmom bez zbytočného zhonu a tlaku vyvádza tento vždy ochotný gentleman, niekde na francúzskom pobreží zmätok svojou nešikovnosťou. Produkcia je dobrá a spestruje film príjemnou hudbou, no tam kde hudba nie je, viditeľne stráca šťavu. Väčšina gagov je prostá a možno aj tisíckrát použitá inými komikmi, ale niektoré stále nestratili svoje kúzlo aj keď salvy smiechu dnes už asi nevyčaria. 70%

Prázdniny pana Hulota jsou mistrně natočená, téměř němá groteska, která se skládá z minima děje a přemíry gagů. A jsou to právě Tatiho jemné gagy, které svou půvabnou poetikou tvoří  (spolu s výbornou hudbou) podmanivou atmosféru prázdninového letoviska. Prázdniny pana Hulota jsou tak spíše natočeným snem než filmovou komedií.

Film je lepší než předešlý Jour de fête, i když tempo zůstává pomalé a dialogy minimální. Komedie je to zákeřná, protože Tati udeří v okamžiku, kdy to člověk nečeká a v situaci, kdy se nemůže nic stát. Ostatní pak občas reagují pohyby jak v loutkovém divadle a dokonce i některé úplně statické scény jsou vtipné. A navíc, když si Hulot pustí gramofon, hned si vzpomenu na Dastardly and Muttley in Their Flying Machines.