Posedlost Ayn Randové (1999)

Žánr není rozhodně "drama/životopisný", ale spíš "naprosto absurdní nesmysl". Nemohu totiž uvěřit, že existuje muž, který by odvrhl Julii Delpy v jejích nejlepších letech (no, spíš na sklonku jejích nejlepších let) a dal přednost jakési vyžilé škebli, meloucí nesmysly a hulící jak fabrika. To, že se jednalo o známou filozofku, jsem si přečetl až tady v diskuzi, z jejích řečí ve filmu se to fakt poznat nedalo.

Neznám ji, nikdy předtím jsem o ní neslyšela, a tak nemůžu říct, jaká byla spisovatelka. Ovšem pokud se její příběh zakládá na pravdě, byla v první řadě obratnou manipulátorkou, která se vždycky, za každých okolností řídila jenom a pouze svým vlastním prospěchem - a přitom se schovávala za pokryteckými, rádoby intelektuálními řečičkami, které při pohledu (a poslechu) zvenčí vyhlížely TAK interesantně. Sama citově vyprahlá, nepříliš spokojená s vlastním životem, bez výčitek využívala každého, kdo se ocitl v její blízkosti, a v případě (ne)potřeby ho bez rozpaků odhodila jako starou veteš, která už dosloužila. Charakter jejího mladého milence nehodlám rozebírat, zato při jeho okouzlující ženě jsem stála po celou stopáž, nejenom tehdy, když se zrovna ocitla na scéně. Vlastně je to JEJÍ příběh ... příběh Barbary Brandenové - vyprávění staré jako lidstvo samo ... o lásce a zradě ... a zase o lásce - empatické a zainteresované, přesto nestranné ... za 5*, jasných a zářivých, bez poskvrnky.

Film o tom, že v Americe je možné úplně všechno, když v ní může prorazit s nesmyslnými názory i bláznivá Ruska, která navíc uhrane i řadu svých stoupenců. Snímek je výborně natočený, ovšem poslouchat rádobyfilozofická moudra plná sebestředného pokrytectví je zároveň trošku utrpením. Naštěstí je to z velké části překryto propletencem absurdních mileneckých vztahů žitých jak v telenovele. Sám film ale telenovelou není.

Ayn Rand je fenomén, její ztvárnění Helen Mirren jsem si nemohl nechat ujít. Nemyslím si ale že dopadlo úplně šťastně. Mirren svůj předobraz polidšťuje, její Rand je oproti té skutečné pořád relativně měkká (porovnejte s jejími výstupy dostupnými na YT). Jde o vzácný případ, kdy životopisný film jde opačnou cestou než zplošťování a karikaturizace. Skutečná Ayn Rand byla ve své nepoddajné radikálnosti mnohem jednodušší, komičtější postavou. Film je dobře usazený v tom, co chce ukázat - skupinku samozvaných intelektuálních elit, které mají recept na ideální svět (v čemž se utvrzují na uzavřených dýcháncích kde zcela chybí jakákoli ideová opozice), ale jejich hodnotový systém neobstojí ani když se jej snaží obhájit sami před sebou, vystaveni byť jen základním lidským citům.

Škoda neživotné jednorozměrnosti, do níž byly z reálných předobrazů zredukovány obě hlavní postavy – studeně racionální Ayn a nanicovatý floutek Nathaniel. Lidmi tohoto typu by těžko bylo možné nechat se fascinovat tak, jak to předvádějí jejich filmoví partneři. Škoda různých řemeslných nešikovností (zbytečné dramatické přeostřování, tu a tam prapodivný televizněinscenační střih). Nicméně: téma "(falešný) altruismus versus seberealizace a její hranice s čirým sobectvím" je nakonec nahozeno velice inspirativně; na to, jak jednoduše až povrchně jsou načrtnuty charaktery, vztahy a děje, tenhle filmeček ponouká k překvapivě hlubokému myšlenkovému ponoru s dlouhým dojezdem. Plus moc pěkná milesdavisovská muzika plus krásně využitý Peter Fonda (neříkám krásně hrající, on toho nikdy moc nenahrál, ale oblečte ho do dobře padnoucího baloňáku, postavte ho do záběru s malířskou paletou nebo sklenicí bourbonu a on tím svým nepřítomným jinosvětským kukučem – takhle jsem si odjakživa představoval elfy, kdepak agent Smith se špičatýma ušima! – dodá jakékoli scéně instantní hloubku).