Pokoj mého syna (2001)

Taliansku kinematografiu stale milujem a la Stanza del Figlio uz nema kvalitou na stare filmy Lamberta Bavu, Spencera, Hilla alebo Felliniho s Argentom, stale ide o sympaticky priemer. Nanni Moretti ako psychiater, ktory truchli za synom a strace manzelku s detmi - to je namet filmu. Sympaticka tematika, dobre herecke vykony a interiery. Zamrzi trochu absencia exterierov a prilis sa riesia medziludske vztahy + emocie dostali az neprirodzene vela priestoru. 67 %

Panuje v rodině fousatého psychologa a půvabné editorky uměleckých katalogů sluníčková tolerance a vzájemné pochopení, nebo jen blahosklonná lhostejnost? Setkáváme se s ním ve fázi laskavé životní moudrosti a vyrovnanosti, nebo jen setrvačné jízdy podle pohodlných středostavovských receptů pro slunné dny? Tragická událost notně zamíchá kartami a vykolejí vlaky v hlavách a zpočátku chladně působící snímek zlidští s tím, jak postavy ztrácejí a pokoušejí se znovu nalézt pevnou půdu pod nohama. K tomu melancholická městská krajinomalba a Brian Eno.

Prvním filmem, který jsem od Nanniho Morettiho viděl, bylo Drahý deníčku. A ten mě překvapil svým nadhledem, hravostí, originalitou, tím, že jsem nikdy netušil, jaká scéna bude následovat. Tedy přesně tím, co jsem u Synova pokoje postrádal. Je to film dobře udělaný, ale příliš konvenční, nepřinášející nic nového. To, že je otec, který ztratí syna, psychiatr a sám se během sedánků s labilními pacienty musí zaobírat mnohem horšími starostmi, to mi připadá jako největší klišé. A objeví se jich tu víc, dočkáme se i brečení nad skříní se synovým oblečením nebo dopis od synovy lásky, který byl odeslán pozdě a přichází nevhod... Přesto Morettiho obdivuji, že do takového tématu šel, že si takovou hlavní roli napsal pro sebe. Kdyby to ještě bylo špatně zahrané, nedalo by se na to koukat. Naštěstí není.

Snívam o tom, ako sa milujem s prostitútkou, a keď sa zobudím vedla mojej priatelky, tak ma nevzrušuje. Čím to je? Nevážite si sám seba. Ale vy mi hovoríte stále tu istú blbosť dokola. Tento dialóg je jediná scéna, ktorá mi utkvela v pamäti z tohto zaujímavého, ale pomerne nudného filmu. Spojenie európsky artový psychologický film automaticky neznamená, že je to prvotriedna kvalita.

myslel jsem si, že nutně nudné zlo v podobě první nijaké půlhodinky bude vykoupeno silným zlomem a emočním napalmem ve zbytku času... bohužel se však téměř nic nezměnilo, film si dál nevýrazně plyne a jediné, čím zaujme, jsou autentické herecké výkony rodičů a sestry... zlatou palmu ode mě tedy neee...50%