Pohádka o houslích a viole (2005)

Musím uznat, že mě tato pohádka vážně překvapila. Nečekala jsem, že narazím na tak silnou pohádku. Je výborně zpracovaná pro odrostlejší děti. Výkony herců byly skvělé, především V. Dlouhý. Hudba podtrhla celé dějství, byla cítit atmosféra, napětí mezi postavami, zkrátka výborný pohádkový počin. Smrt houslařského mistra Johana ve mně opravdu vzbudila nepopsatelné pocity. Nevím, jak na to nahlížejí děti, ale já coby mladý student tleskám.

Ne úplně tradiční pohádka, ne úplně pro děti. Ani dospělé asi nějak moc neosloví. Zvláště, když někdo nemá rád smyčce. Jako dítě jsem je taky nevěděla ocenit, ale tahle pohádka je o spoustu let mladší. Já se do hudebky přihlásila dobrovolně, chodila jsem tam bez donucení rodičů, poctivě cvičila denně dlouhé hodiny (ne na housle) několik let a naučila se poslouchat všechny nástroje. Dnes smyčce miluju, a když v neděli po obědě lehnu na gauč, zavřu oči, klidně si jednou začas tuhle pohádku poslechnu. Díky obvykle dokonalému Vladimírovi Dlouhému taky jedním okem shlédnu. Kdo si myslí, že děti se předtím rodily nejdřív 9 měsíců po svatbě, toho nejspíš přinesl čáp. Jak už pravil malý Vašík ve Velrybě: "Víš, jak se narodí dítě?" Přece po svatbě. "Ale jdi ty. To stačí, když se dva mají rádi." Na pohádku docela stačí kouzelné housle a duch stromu. A taky ponaučení, že se nevyplácí nutit děti do něčeho, co by udělalo radost rodičům, když to netěší je samotné.

Příběh o otci, který si do svého syna projektoval své vlastní nenaplněné touhy a nakonec ho to stálo život, upravený do pohádkové formy. Reálnost mi ani tak nevadila - postavy nebyly černobílé, což oceňuji. Ale zápletka mohla být vystavěna lépe, výsledek je takový nemastný-neslaný.
Pozn.: Nevím, proč je všude uváděn jako název pohádky "Pohádka o houslích a viole", když je v úvodních titulcích v pohádce název "Pohádka pro housle a violu".

Pohádka, ze které mám takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu je hodně zajímavá, nezvyklá - mírně tragická pohádka, ale poučná, trochu ve stylu K.J.Erbena. Je v ní pěkná smyčcová komorní hudba i krásné kostýmy a interiéry (důsledně dodržovaný empír, pastva pro oči). Vladimír Dlouhý a Martin Stropnický tradičně excelují, padají skvělé hlášky o "tetičce Antoinettě". Na druhou stranu je hodně nejednotná - jednak není jasné, zda je pro děti nebo pro dospělé, jak už tady napsal D28. Mimo jiné kvůli tomu množství porodů, naznačenému sexu a nemanželskému dítěti - to je podle mě na pohádku trochu moc. A také scény z chalupy vypadají jako z vesnické tragédie, zatímco scény na zámku jako by lehkostí a vtipností z oka vypadly studiovým pohádkám režiséra Hanuše. To by se dalo pochopit, koneckonců hraběcí rodině, která momentálně nemá větší starosti, se určitě žije lehčeji než chudým vesničanům. Ale když dojde na osudové protnutí těchto dvou světů, je nějaké nedotažené, což ještě akcentuje herecká topornost představitele hlavního hrdiny. Dějová linie je propracovaná, ucelená, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že příběh šel vyprávět lépe. Výsledek: pohádka, která mě zaujala a nelituju toho, že jsem ji viděla, ale moc se nemám k tomu ji někomu doporučit.

Tak nějak mi to nepřišlo jako pohádka, jako spíše lidové sociální drama s motivy z červené knihovny. A jedny začarované housle ještě pohádku nedělají. Dokonce si nepamatuju pohádku, kromě Troškovy úchylné princezny ze mlejna, kde by milá hlavního hrdiny porodila a honila tátu kvůli výživnému... Herecky rovněž takové odfláknuté a nijaké... Navíc motiv daru ducha dřeva mi přišel divný až do konce - k čemu měl sloužit? Aby si táta něco uvědomil, když to vlastně ani neřekl synovi, a dost možná si nic neuvědomil?