Plaváček a děd Vševěd (1981)

Plaváček a děd Vševědje slovenská výpravná pohádka s hned několika specifiky - zajímavá je především syrovým a depresivním stylem vyprávění. Jestliže divák hledá dílo, které dokonale představuje slovenskou přírodu, krajinu a folklór, pak je tento film dozajista skvělá volba. Vzhledem k tomu, že se ale jedná již o druhé zpracování známé pohádkyKarla Jaromíra Erbena, nemohu se pochopitelně ubránit srovnávání. Ačkoliv je tato verze příběhu o třech zlatých vlasech děda Vševěda zde na databázi hodnocena nejvyššími procenty z dosavadních zpracování, já osobně ji mám rád nejméně. ZatímcoTři zlaté vlasy děda Vševědaz roku 1963 považuji za vynikající umělecký a poetický film aPlaváčkaz roku 1986 za osobní srdcovku plnou chytlavých melodií a písniček, tato pohádka je mému vkusu docela vzdálená a, řekl bych, skoro až nezajímavá.Průměrné filmové zpracování klasické pohádky.

Tak toto se opravdu nepovedlo, nejvíce odporná postava není ani ten král a ani ten hvězropravec, je to ten šašek, který je příšerný. Navíc i krásné Terezce Pokorné udělali takový účes, že vypadá jak po zásahu elektrickým proudem. K tomu ještě ten Mozol, který má svaly, ale chybí mu mozek. Celé je to spíš jako horor než jako pohádka, takže jedna hvězda je spíš ze soucitu.

Výpravná a filmová pohádka, která se nedá moc srovnávat s její starší sestřičkou vystavěnou na zcela jiných základech. Tahle už se dá především dětem i podstrčit, ale spíš dětem dnes už dávno dospělým, čest výjimkám. Její syrovější poetika a málomluvnost do dnešní doby už totiž tolik nepatří. Pro mne je však krásnou vzpomínkou na vlastní dětství, kdy mi ve své podstatě obyčejní, ale odvážní mladíci Plaváček a jeho kamarád Mozol přišli jako největší hrdinové a jejich cesta za Vševědem plná záhad i nebezpečenství jako to největší filmové dobrodružství. Smířlivý konec se pak od šedesátkové verze rovněž liší, ale zajímavou paralelu vidím ve volbě hlavní záporné role. Dobrák Lukavský v třiašedesátem a klaďas Dočolomanský v jednaosmdesátém. Zlovolná role temného astrologa v podobě  pana Lasici mě pak asi bavila ze všech nejvíc a věřím, že si ji patřičně užil. Chvilku jsem uvažoval o čtyřech, ale pak mě cosi oslnilo...

Tak zlé, až je to zábavné. Toto museli písať, natáčať a strihať s prepáčením pod vplyvom. Posúďte sami. Je to rozprávka pre deti. Takže čo tam dáme ako jednu z prvých vecí? Samozrejme legendárne statného Vlada Müllera s nežným úsmevom na perách sledujúceho, ako jeho filmová žena kojí bábätko a chýba len TAKÝTO kúsok, aby sme nevideli bradavky, lebo šak v rozprávke pre malé deti by nemali chýbať bradavky. Následne rodine uprostred noci na dvere zaklope kráľ, o ktorom ale nevedia, že je to kráľ, hoc paradoxne poznajú jeho meno, ale nevedia ako vyzerá, čo je pochopiteľné, keďže vtedy nebol Facebook. Prirodzene nemá na robote nič iné, než sa po nociach sám, bez koňa a stráže bezcieľne túlať temnými, hrôzostrašnými slovenskými lesmi a klopať na dvere neznámym, cudzím ľuďom so žiadosťou o ubytovanie. Tí pochopiteľne nevidia nič zvláštne na tom, že im uprostred noci na dvere klope divný chlap s imidžom starého dobrého Miša Dočolomanského (ktorý tu žiaľ hrá totálneho kreténa) a okamžite ho ubytujú. Ráno ich informuje o tom, že je kráľ, z čoho sú šokovaní ako vy, keď si idete kupovať parádnu vetrovku za 60 eur a pri pokladní od vás pýtajú len 25 a tak rýchlo dáte 25 a utekáte preč, aby si to nerozmysleli. Potom sa na scéne vyskytne Milan Lasica. Nadabovaný. Štefan Skrúcaný. Tiež nadabovaný. Lasica tu má spoločnú scénou s Júliusom Satinským. Tomu žičliví súdruhovia dovolili ponechať si jeho vlastný hlas. Z prvej spoločnej scény Skrúcaného a nesympatického Ťapáka máte dojem, že sú to starí kamoši, aby ste sa následne prekvapivo dozvedeli, že sa predtým nikdy v živote nevideli. Ťapáka (ktorého otec to režíroval, určite v tom však nehľadajte rodinkárstvo), ktorého postava sa volá Otlak (OTLAK!!!!!!), Skrúcaného rodičia istým spôsobom adoptujú. Wtf? Potom je prítomná neskutočná pasáž, v ktorej cvála na koni okolo skál. Z nich sa vynorí plyšový dlhý had, na čo Ťapák zvrieskane na Skrúcaného. Záber na jazdca na koni, o ktorom sa nedá tak úplne stopercentne povedať, kto to je. Nasleduje čosi ako výbuch skrížený s vianočnými prskavkami a Skrúcaný s Ťapákom sa ďalej už o tom nerozprávajú, lebo veď plyšové hady boli vtedy určite bežná vec. Okrem toho uvidíme moment, v ktorom biologickým rodičom nepríjemný chlap v čiernom s imidžom Rumburaka vezme syna, na čo pokrčia plecami, lebo šak nuž čo, asi máme stredovek, v stredoveku to bolo drsné, taký je život, možno sa niekde inde bude mať synátor lepšie (pretože veď Rumburak je už na prvý pohľad otec roka). Žene to úplne nečakane zlomí srdce a od žiaľu sa pominie, ale tak nevadí, život ide ďalej. A to sme ešte len niekde v polovici filmu, ktorý trvá síce len hodinu osemnásť, ale vzhľadom na kuriózny scenár máte pocit režisérskej verzie Pána prsteňov: Návratu kráľa. Fakt nechápem, čo sa komu na takejto chujovine páči. OK, ak to niekto videl ako malý a má na to príjemné, chlácholivé, nostalgické spomienky, beriem. Prečo nie. Sám mám plno takých filmov. No treba povedať, že po stránke réžie, scenáru, výpravy, trikov, strihu a vlastne aj všetkého ostatného, je to objektívne béčko. Nadväznosť niektorých scén neexistuje. Ako keby na dlážke strižne zmizlo 10 kľúčových pasáží. Strih je čisto psychopatický, deň sa v pohode v priebehu jednej scény mení na šero/tmu, aby o sekundu zase bolo normálne svetlo. Zlý černokňažník na Skrúcaného a Ťapáka poštve stádo pekelných koní, aby ich krvavo rozniesli na kopytách. Desiatky zvierat pricválajú k dvojici mladíkov, obehnú ich a utekajú preč (!), obaja mladí muži však na dvoch z nich stihnú vyskočiť a majú kone. Iné scény nechcene smiešne, ba až trápne. Pochopiteľne do očí udiera stará dobrá slovenská nízkorozpočtovosť, vizuálne to vyzerá hnusne, alebo to nevyzerá doslova nijako (postava povie „pozri, aká hrozná rovina“, ale na hroznú rovinu neboli peniaze, tak ju nevidíme). Mimochodom, možno to bude znieť divne, ale Vratko je v skutočnosti ľudový, prastarý výraz pre Slnko.

Slovenské pohádky 80. let natáčené v německé koprodukci patří k tomu nejlepšímu, na co můžou být Slováci právem pyšní. Částečně to platí i o této pohádce na motivy Pavla Dobšinského, případně Karla Jaromíra Erbena. I zde nechybí nezaměnitelná atmosféra, kterou jsem si jako divák velmi užíval. Herecky je to už krapet horší. Michal Dočolomanský jako zlý král je výborný, stejně tak mnohé herecké osazenstvo. Ovšem jinde je to horší. Štefan Skrúcaný v roli Plaváčka je sice velmi hezký, ale herecky mě moc nezaujal, a Marek Ťapák v roli Plaváčkova druha Mozola je tu navíc a vyloženě mimo. Nevyrovnanost je bohužel i u původního českého kinodabingu. Někde hlasy sedí, ale předabovat pány Lasicu a Satinského, když oba češtinu perfektně ovládali, se mi moc nelíbilo. A ten, kdo navrhl, aby Vlada Můlllera namluvil Miroslav Moravec (!), by si zasloužil naplácet na zadek.