Pinocchio (2002)

Psal se rok 1998. Oscara za nejlepší zahraniční film vyhrál italský snímek Život je krásný v režii Roberta Benigniho. Benigni, který si ve filmu též zahrál hlavní roli a získal za svůj výkon Oscara tak italské kinematografii donesl jejího 9. Oscara a mohl si příště prakticky natočit, co chtěl. Benigni tak v roce 2002 definitivně realizoval svůj další film, který se ve své době stal nejdražším italským filmem všech dob. Zadaptoval Pinocchia od Carla Collodiho!
 
Collodiho dřevěného panáčka snad není třeba dlouze představovat, krom slavné dětské knížky i díky animované klasice od Disneyho z roku 1940. Jenže Benigniho Pinocchio byl z různých důvodů dost možná odsouzen k zániku už na samotném počátku- A to i díky rozhodnutí, že Benigni dřevěného panáčka ztvární sám!
 
Sledovat 50-letého Benigniho v kostýmu dřevěného panáčka je tak trochu automaticky bizarní. Což se dá v podstatě říct o celém filmu. Krom Benigniho totiž všechny dětské role hrají živí herci, fantaskní postavičky z Collodiho románu jako byli kocour, lišák či cvrček jsou jen herci s make-upem (velmi zábavné je i ztvárnění králíků s rakví), kulisy jsou ošklivé a v součtu je Pinocchio věc, která nejen není pro děti, ale může mít závažné následky i pro staršího diváka. A dost možná u něj způsobit jistou firmu existenční krize.
 
Benigniho Pinocchio působí jako přesná ukázka toho, co se stane, když režisér po úspěchu filmu dostane volnou ruku a nikdo mu neřekne, že tohle už je trochu moc a měl by se nad sebou a svou prací zamyslet. A titul tehdy nejdražšího italského filmu tak trochu nabourává fakt, že to celé možná až příliš připomíná televizní pohádky.
 
Collodiho Pinocchio je naprosto fantastická pohádka, člověk se vůbec nemůže divit Benignimu, že se pro adaptaci rozhodl. Jenomže od začátku je jen prostor pro kroucení hlavou nad tím, proč zrovna takhle a působí to spíše jako dílo někoho, kdo tu knihu nenávidí a chce si z ní a jejich fanoušků udělat dobrý den. Celé to působí jako film, jehož tvůrce by měl okamžitě změnit psychologa a nebo si předepsat zcela nové prášky. Při sledování hopsajícího Benigniho, skutečně odpudivých masek a laciné výpravy se vlastně jiné pocity nenabízí, Benignimu se jeho údajný sen více než rozpadl pod rukama. A spíše než pocta Collodiho knížce vzniklo skutečně něco, co působí jako umělecká recese.
 
Hlavní pointa původního Pinocchia přitom tkví v tom, že neposlušný panáček je postupně moudřejší a moudřejší, přičemž právě to z něj poté dělá někoho, kdo si zasluhuje stát se opravdovým chlapcem. Benigniho adaptace poté zpracovává většinu příhod z původní knihy (zcela opomenuté zůstanou příběhy, které samotný knižní děj dvakrát nepohání kupředu), zůstává jí z velké většiny věrná. Přitom všem to skutečně alespoň částečně působí jako dílo někoho, kdo má Pinocchiova dobrodružství opravdu rád , vůbec se tomu ovšem nepodaří prodat pohádkovou atmosféru Collodiho mistrovského díla, při snahách o humor je to spíš velmi smutné a v součtu je to více než solidně odpudivé.
 
Bavíme se pořád o roku 2002, kdy by možná nebyl nejlepší nápad vytvořit digitálního dřevěného panáčka, obsazení Benigniho do hlavní role je ovšem skutečně neskutečně bizarní volbou a ještě větší bizarnost je ho v této roli sledovat v akci. Obsazení 50-letého herce do role malého dřevěného panáčka je jeden z největších castingových omylů v historii kinematografie a ani Benigniho komediální talent to nezachrání.
 
Mezi pozitivní aspekty ve finále patří povedený soundtrack Nicoli Piovaniho, přeci jen slušná řemeslná stránka a částečně viditelná snaha, která je ovšem zastíněna právě tím vším ostatním. Být na natáčení Benigniho Pinocchia musela být hodně zajímavá zkušenost, dost možná by se navíc při tehdejší návštěvě natáčení člověk mohl skutečně dozvědět, zda to celé Benigni myslel vážně. A definitivně si o něm udělat obrázek.
 
Benigniho Pinocchio je bizarní záležitost. Vlastně hodně velká. Po Život je krásný Benigni tvrdě narazil a dodal rozhodně zajímavou záležitost. Háček spočívá v tom, že je termín zajímavá záležitost hodně široký a v tomto případě se o tom filmu dá skutečně těžko mluvit v pozitivním smyslu. Ze všech adaptací Pinocchia ovšem Benigniho zpracování rozhodně patří mezi ty nejvýraznější......

"Pokud nemocný zde není mrtev, tak zde lékaři nejsou zapotřebí." Občas některá věta zalahodila mému uchu, ale viděné podivnosti mi hlavou proháněly otázky typu: Jsem na ten snímek moc starý, abych si ho mohl vychutnat? Jsem na ten snímek moc mladý, abych si ho mohl vychutnat? Které návykové látky je třeba užít pro to, abych se dokázal vcítit do infantilně dětského Pinocchia v takřka důchodovém věku? Odpověď je na všechno stejná: Nevím, ale už tu kravinu nechci nikdy vidět.

Svým způsobem dokonalá adaptace – vrátil se mi u toho přesně ten pocit nevěřícnosti, zoufalství a zmaru, který jsem jako kluk zažíval nad knížkou s hrůzu nahánějícímiilustracemiHeleny Zmatlíkové. Jestli nějaká dětská literatura není pro děti, je to u mě Pinocchio, takže mi to, že ve filmu hrají výhradně dospělí, i jeho skoro divadelní stylizace (v možná zbytečně drahých kulisách) dává perfektní smysl. Otázkou pak zůstává, komu je film určen – mé vlastní děti, kterým ho má dobrá žena kdysi naslepo koupila na DVD, se mu myslím celé dětství instinktivně vyhýbaly a nejspíš dobře udělaly; mně se u něj sice vyřinuly z podvědomí všechny frustrace, které mi kdysi způsobila kniha, a zpětně jsem (zcela bez ironie) ocenil přízračnou krásu, s níž ten fantasmagorický prudce výchovný příběh z devatenáctého století s mluvícími duchy cvrčků, oběšenými loutkami, černými rakvemi, vílími náhrobními kameny a mrtvými kamarády vystihuje marnost naší existence, ale něco mi říká, že takto poznamenaných nás po světě zas tolik neběhá. — Apropos, jsem vážně zvědavý, co z toho materiálu vyrazí del Toro, jestlitoněkdy dodělá.

Neprimerane absurdná a svojská rozprávka. Infantilné scény spečatené hrozným hereckým výkonom Benigniho neprirodzene kontrastujú s vážnymi scénami, v ktorých dochádza k symbolickému poukázaniu na to, ako ľahko sa dá vydať nesprávnou cestou a aký negatívny vplyv to má na vývin nevychovaného adolescenta. Celé to vizuálne pôsobilo ako Slnečný Cirkus, no s menším rozdielom, vyznelo to totiž viacmenej trápne a čo je najhoršie táto kvázi rozprávka je natiahnutá na neprimeraných a zdĺhavých 106 minút. Moje myšlienky sa trápia iba jednou skutočnosťou: Ako je možné, že herec ako Benigni dokázal vytvoriť dačo tak veľmi nekvalitné a trápne? Škoda peňazí, času a talentu. 25%

Existuje-li jediné výstižné slovo, které by mohlo charakterizovat Benigniho verzi známého Pinocchiova příběhu, pak je to nejspíš "BIZARNÍ". Jestli se hodláte podívat, čekejte cokoli, jen ne úplně slaďoučkou osvědčenou romantiku, nad kterou budete vzdychat či nostalgicky se rozněžňovat. Přestože jde o italský velevýpravný film se spoustou povinných cukrových cingrlátek, režisér dokázal neuvěřitelně účinně narušit některé osvědčené sterotypy. Chápu, že zklamání tohohle druhu zřejmě u spousty lidí neprojde, ale napadlo mě - existuje snad lepší zkratka, jak dětem ukázat, že na divočení, lhaní a zlobení není vůbec nic roztomilého? Pro naše čtyřleté robě je to už třetí verze téže pohádky, ale jenom tady ho spontánně hodnotilo slovy: "Teda! Ten ale zlobil!" Ano, takhle divného hyperaktivního týpka by možná člověk... i nejradši zabil - to si po shlédnutí tohohle silného kafe musí přiznat nejspíš i člověk s ADHD syndromem :-) Po prvotním šoku a s každým dalším shlédnutím ale zjišťuju, že se mi to líbí čím dál víc! Benigni si do detailů krásně vyhrál (...sledujte třeba stín kašny v úvodní scéně a stín, který pohádku zakončuje). Nakonec ... ten troufalý a mile přidrzlý nápad natočit jednu z nejprofláknutějších pohádek o dětství bez jediného dětského herce vede ke spoustě nezvyklých situací na plátně a zdárně odlehčuje houstnoucí patos, který by mi podívanou dokázal přiotrávit a mně to celé najednou připadá lepší a lepší a veselí ve mně dozrává jako víno. Vypadá to, že mezi nesčetným zpracováním pohádky o Pinocchiovi si nakonec nejvíc oblíbím právě tohle, i když po prvním shlédnutí bych to určitě vůbec neřekla!