Pásla kone na betóne (1982)

Film skutečně a nefalšovaně tragikomický. Představuje svět jako nekonečné pinožení míjejících se lidí, kteří mají řadu snů, představ, přání ale nakonec všechno dopadne úplně jinak, zpravidla o dost hůř, ale současně je to celé, alespoň viděno z vnějšku, vlastně k smíchu a dokonale absurdní. Přesně jako svatba bez ženicha... Body navíc u mě film získává za vynalézavý střih, lyričnost, poetiku, která poněkud připomene Juraje Jakubiska a v neposlední řadě za půvabné východňárské nářečí...  Celkový dojem: 80%

FilmPásla kone na betónesa považuje za klasiku slovenského filmu. To, že sa ale niečo považuje za klasiku, ešte automaticky neznamená, že je to dobré. A to je presne prípad snímky režiséraŠtefana Uhraz roku 1982 o írečitej náture východného Slovenska a jeho obyvateľov. Príbeh o družstevníčke Johane Ovšene (Milka Zimková) a jej tehotnej dcére Pavlíne (Veronika Jeníková), ktorej musí vystrojiť svadbu, "aby sa nepovedalo", je obsahovo vyprázdnenou zmesou a tragickou sondou do alkoholom nasiaknutých patriarchálnych dolín, luhov a hájov, v ktorých sú hlboko zakorenené nešťastné sociálne normy. Film, snažiaci sa zobrazovať situácie vtipne a s nadhľadom, prakticky si z nich robiaci srandu, v praxi ale vtipný vôbec nie je. Obsahovo relatívne jednoduchý námet, prenesený do príbehovej podoby s otrasným, nezaujímavým scenárom, sa divákovi nepozerá ľahko, a to aj napriek tomu, že dielo má iba (chvalabohu!) 78 minút. Celému tomu nepomáhajú ani rustikálne charaktery a nesympatické východniarske nárečie, ktoré sa divákovi nepočúva dobre.Pásla kone na betónesa možno usiluje mať ironizujúci nádych pri zobrazovaní pomerov na východnom Slovensku, ale úplne sa míňa účinku, čoho výsledkom je nielenže nevtipný, ale najmä nudný film. Malým plusom je výprava, ale kvôli nej sa Uhrovu snímku určite neoplatí pozerať.

Celkom vydarený obraz československej reality šaľeného východu. Alkohol. láska, domáce násilie, úzkoprofilový tovar a klebety. Produkcia je dobrá a podáva život priamo ako je, zabalený v ľúbozvučnej východniarčine spolu so štipkou humoru. Veď keď sa prespanke prespí dcéra chce to kus nadhľadu bo inak by ju mac zmarnila. Herci sú dobrí aj keď dakus nemotorní a snaha zahaliť spomienky do snového oparu sa celkom darí. Prirovnanie k poetickej verzii "Slunce, seno, jahody" sedí (berg.12) aj keď komická stránka nie je v popredí, ale veď Štefan Uher nie je Zdeněk Troška. 70%

Snad více než kdo jiný složil „na stříbrném plátně“ poctu řeči Štefan Uher ve svém pozdním filmu. Nekompromisně, bděle, čiře. Ostatně jinak by ji nikterak neoslavil, ale jen zesměšnil, jak je patrno z mnoha normalizačních filmů a seriálů zasazených do moravského, resp. slováckého prostředí. Bez studu doznávám, že mi právě tyhle skanzeny folklorismu byly protivné vždycky, a to již jako dítěti. Jen slyšet, jak se ten dialekt teatrálně kolem těch krojovaných figur(in) rozléhá, mě znechucovalo natolik, že jsem často nedokázal „v jejich společnosti“ vydržet: dnes bych řekl, že ty postavy nemluvily, ale naopak – tu řeč zaživa požíraly. Jinak je tomu v této „východniarské“ komedii. V ní se všechno děje právě v řeči, která tak spontánně tryská z těch vidomých i zaslepených bytostí, vesměs dětských lidí (řečeno s Hessem), z jejich potřeb, tuh i úzkostí a strachů, vede jejich kroky a spoluutváří jejich osudy. Divákovi (a posluchači) je, jako by před ním vyrůstalo cosi prvotního, k čemu dosud nebyly sepsány slovníky a vypočteny gramatiky. A nevypočitatelní jsou i účastníci té polyfonní exploze, která se rozléhá nedohledným obloukem prolínajících se životních příběhů, jež svorně vypovídají o ženském údělu ve zdivadelněné společnosti. Jak to jde dohromady – divoká mluva a lidé davu (zde zastoupeného populární kulturou a komunálními institucemi – a zvláště sekularizovanými vdavkami)? Stýkají se právě v onom dětinství, v tom bezbranném přesvědčení o právu na štěstí, jemuž se ale vše vzpírá, což ironicky ilustrují bezpočetné trpce humorné drobnosti rozeseté jako ztvrdlé chlebové drobky na loži, bránící spánku. Nelze tak sledovat jejich počínání bez soucitu. Opakovaně se mýlí, umanutě se ztrapňují, opečovávají to postrádané – a nestárnou…

Jako lingvistická hříčka je to nesporně zajímavé, směs polštiny, slovenštiny, rusínštiny, moravštiny a určitě i ještě mnoha jiných vlivů se setkává ve východňárštině, která by měla být bezesporu uznána jako samostatný jazyk (hlavně proto, aby mohl vzniknout slovník). Film byl příliš nezajímavý, abych se věnovala něčemu jinému, než dešifrování hutoření. Matka se spustila s chlápkem, kterého prakticky neznala, dcera jde spolehlivě v jejích šlépějích. Toť vše, natočeno nezáživnou formou.