Páni Edisoni (1987)

V roce, kdy se odehrává inejlepší loňský film, natočil Vít Olmer mj. tenhle kousek rovněž plný záběrů z tehdejších analogových videoher. Čímž předběhl i Agnès Vardovou sMistrem kung-fu(1988), využil přítomnost počítačové techniky i k další linii s rozvojem programování a společně se scénáristkou došel mj. až k překvapivé možnosti propojení počítače se sporákem. Právě ono počítačové téma, vedle pixelových herních výjevů přítomné v několika mini zápletkách nebo v ozvláštnění s barevným osvětlením coby odrazy blikajících moderních přístrojů, činilo za měPány Edisonypoutavými nejvíc. Možná škoda, že tu Olmer nezamířil do sci-fi žánru ještě víc, než v pouhých drobných náznacích. Některé ty prostřihy na videoherní dění by si taky zasloužily trochu delší trvání než mnohdy jednu tikavou vteřinu. Jakkoliv mi tu svérázná Olmerova estetika (v umírněném verzi ve filmu pro děti) sedla a bavilo mě dobové nadšení z počítačové techniky v téměř edukativním rozměru, coby film ze soudku dětských trampot to byl za mě i navzdory Schmitzerovi spíš jen slabší odvar klasik typuPáni kluci, scénáristické vedení bez celistvěji podané zápletky budilo občas zvláštně roztříštěný dojem... a pak ty scény s Jakubovou tetou působily na mě jen otravně, než aby skutečně bavily. Jde o Olmerův nejoddechovější film, co jsem zatím viděl, ale ač jsem zprvu byl z jeho rozvernosti (včetně legrační titulní písně) nadšen, nakonec ho vidím jen na lepší, v jednom tématu kreativnější průměr.[60%]

Československý rodinný komediální film vyprávějící o dvanáctiletém Jakubovi Mášovi (J. Wehrenberg), který se intenzivně zajímá o elektrotechniku. Tento mladík žije bez rodičů u svého dědečka a pro lepší chod jeho domácnosti a hospodářství vyrobil několik vynálezů. Jakubovy zlepšováky vytvářely zvukové a světelné efekty a vzhledem k tomu, že byly vytvořeny dospívajícím mladíkem v chudých podmínkách na vesnici, šlo o impozantní díla. Jakubova nezměrná touha po informacích z nově vznikajícího elektrotechnického a počítačového odvětví mu přinášela také nepříjemné situace. V průběhu dědečkovy indispozice byl nucen bydlet u direktivní tetičky, které vyhotovil pozoruhodný stroj na chytání myší. Jakubovo osamění ve světě elektronek a kondenzátorů zmírnil kamarád Jirka v podání J. Stracha, s kterým se velmi spřátelil a v okamžiku, kdy se Jirkova opuštěná matka J. Molavcová vdá za učitele informatiky J. Schmitzera, se dokonce nastěhuje k nim do domu. Snímek V. Olmera se odehrává v Jižních Čechách a nabízí mnoho, když ne zábavných, tak úsměvných momentů vyplývající z Jakubova badatelského nadšení. V malé roli neúspěšného nápadníka J. Molavcové se objevil známý silák F. Kocourek. Jakubova dědečka ztvárnil neznámý V. Nejedlý a jeho souseda a filmového otce J. Schmitzera si zahrál nezaměnitelný V. Hrubý. Snímek nakonec hodnotím jako průměrný, kromě filmového debutu J. Wehrenberga a jeho intelektuální zábavy nabízí také méně příjemný pohled na mladíkovo dětství v neúplné rodině a také na problémy zapadnout do společnosti vrstevníků z důvodu diametrálně odlišné intelektuání úrovně.

Chápu dětskýma očima dobu ve které se film odehrává, když jsem v té době také vyrůstal. Děti v tomto filmu si hrály jako jsme si hrály my. Holky byly k světu. I Jitka Molavcová je okouzlující (je mimochodem krásná dáma i teď ve svém věku). Móda měla také co do sebe. Jisté kouzlo má i vesnice, ve které se film odehrává. Vše zraje krásou a je milou připomínkou na mé dětství.  Jen mi stále uniká to, co se nám tvůrci podobných filmů snažili říct. Celé to působí divně, bezduše. Točily se filmy, kde chybí nějaká myšlenka, a hlavní příběh se vytratil či vůbec nedorazil.

Po celou dobu filmu jsem si zpívala „Spadlo prase do strouhy, neširoký nedlouhý...“, protože je to tak vlezlá písnička, která hrála hned v úvodu. Ale film je sám o sobě tak moc milý, že jsem ho sfoukla jedním dechem. Velmi příjemná dětská atmosféra, díky které jsem si zase vzpomněla na svoje dětství a samotní dětští herci mi učarovali. Vidět malého Jiřího Stracha bylo fakt vtipný a Jakuba Wehrenberga vlastně taky. Jiří Schmitzer se mi ve své roli moc líbil a asi s ním začnu vyhledávat víc filmů, protože herec je to skvělej. Příběh sám o sobě dokáže celkem zaujmout, když si chceme pustit něco silně nenáročného a jen vzpomínat na dětská 80. léta. Další dětský film do sbírky těch celkem povedených. Bavit se nad osmdesátkovou technikou bylo samo o sobě dost divný. A je to vlastně pořád stejný. Film se mi líbil. Je to velmi milý snímek, který neurazí ani nenadchne a jako velmi oddechovou komedii to beru a doporučuju!

Protivný film, Olmer si asi koupil zrovna pc...
Dalimil Klapka propůjčil svůj hlas v postsynchronech dvěma postavám: 
dědovi Kůrkovi (Viktor Nejedlý) a částečně i dědkovi Roubánkovi (Vladimír Hrubý).
Vladimír Hrubý v průběhu natáčení umírá, a tak se v části filmu se mluví sám a v části mluví hlasem
Dalimila Klapky.